Po dvojici lehce progresivnějších desek „Železo krvácí“ a „Odpadní galerie“ letos přichází plzeňská kanalizační šlechta po letech opět s přímočařejším materiálem – horkou novinkou „Mrtvá komora“. Ženské vokály, mírně epická atmosféra i krkolomnější kompozice jsou ty tam, na posluchače se chystají zaútočit agresivita a energie naservírované pod křídly řízného black metalu. Jak moc je páté vrhnutí se do podzemí zběsilé a jak šikovně se podařilo Morbivodovi popadnout vybavení, to si rozebereme v následujících řádcích...
Záměrně jsem na konci prvního odstavce této recenze jmenoval pouze hlavní mozek kapely, jelikož, ač se na koncertech můžete setkat se sestavou čtyřčlenou, i v tomto případě se plzeňský lord postaral o veškerou hudební i textovou náplň novinky sám. Otázkou však stále zůstává, zda to udělal dobře či nikoliv. Jak už jsem naznačil, na aktuální studiovce se již nedočkáme žádných ženských partů, rozsáhlejších kompozic ani mírně epického vyznění desky. Čeho se naopak můžeme nabažit až do sytosti, je jistý návrat ke kořenům v podobě debutové desky „Ve špíně je pravda“, z níž Stíny Plamenů při psaní „Mrtvé komory“ jistojistě čerpaly. Silnější tah na branku a nosné melodie tak, jak si je mnozí pamatují, jsou zpátky. Ale pátá studiovka není jen jakousi adaptací na sedm let starý debut. Jedná se o svébytnou a plnohodnotnou nahrávku, která posluchače zabaví na nejeden prodlužující se podzimní večer. Dalo by se říci, že se Morbivod nechal inspirovat svými staršími pracemi a postavil na jejich základech cosi nového, neokoukaného a jaksepatří kvalitního. Ale nic není jen černé nebo bílé, a tak se kromě evidentních odkazů na rok 2002 - „Strojírenský sběrač“ či „Odpusť vodárny“ - můžete osvěžit 'švédskou' hitovkou „Žár stoky v plamenech“, případně pak pro historii Stínů Plamenů na první pohled nevýraznými, avšak časem velmi cennými skladbami „Plošná ratizace Plzně“, „Litinový teror“nebo „Pod tíhou tmy“. Z kompozičního a invenčního hlediska mi nesedí pouze titulní „Mrtvá komora“, která mi trochu kazí výborný dojem z celého alba krkolomným frázováním a 'stylovou' mezihrou.
Stran studiové práce je „Mrtvá komora“ dosavadním vrcholem diskografie Stínů plamenů. Ano, dokázal bych si představit ještě dynamičtější bicí soupravu a možná i kytarový zvuk, nicméně takové technické kvality dosahují jen ty největší kapely s nejkvalitnějšími studii v zádech. Zvuk téhle kanalizační novinky je však na poměry velice zdařilý. Nešvary přetechnizované doby v podobě sterilního, či příliš hlasitého zvuku se zde ani náhodou neprojevily. Všechny nástroje jsou perfektně čitelné, a přesto mají, co se zvuku týče, osobitý rukopis. Po grafické stránce má pak posluchač co dočinění s osobitou prací jistého Miroslava Zapletala, který dal „Mrtvé komoře“ svým layout-em nový rozměr.
Poslední odstavec bych pak rád věnoval mírnému rozboru textů. Ty totiž nejsou po dlouhé době koncepčním příběhem s častými dialogy, tak jak si je můžete pamatovat z let minulých. Morbivod se nyní zaměřil na pocity a zážitky ze svých výprav do útrob kanalizačních systémů pod západočeskou metropolí. A popravdě řečeno, jedná se o zdařilý krok vpřed. Jasně si pamatuji, jak mi určité rozhovory na předchozích albech příliš neseděly a rozbíjely jinak celkem kvalitní dojem z hudební části. Pozitivní kritiku pak samozřejmě snáším i na valnou většinu frázování, které je nyní mnohem přirozenější. A slovo na závěr? Dost možná se jedná o nejlepší nahrávku v diskografii kapely, která v sobě snoubí kapku nostalgie s notnou porcí zkušeností. Pokud chcete opět slyšet to pravé kanalizační zlo s citem pro decentní melodickou hru, jste u nových Stínů Plamenů na správné adrese.
