Pamatuji si, jak mě kdysi ještě na základní škole při povinné prohlídce v kostele zarazily předem vyplněné složenky na milodary, visící na nástěnce. Moje naivní dětské uvažování nedokázalo pochopit něco tak světského vedle všech těch svatých, kteří zemřeli strašnou smrtí, jestli ten nebo jiný mučedník pronesl, předtím než ho ukřižovali, jako svá poslední slova "a nezapomeňte přispět do kasičky!" Později, na střední škole, mi vrtalo hlavou, zda je v pořádku, když se vatikánská banka chová na světovém trhu jako regulérní kapitalistické hovado-spekulant. Nyní, na výšce, už jen sedím a popíjím, poslouchám "The Shotgun Evangelium," a uvažuju nad nejlepší odpovědí na "dialog" nabízený církví - prázdnou láhví Jacka Danielse, hozenou vstříc nějaké pěkně vybarvené vitráži s panenkou Marií. Ostatně nejlépe a nejintenzivněji vyjádřit pohrdání všemi těmi samozvanými vysvětlovači jediné správné cesty znamená založit blackovou kapelu! A nejlépe rovnou takovou, se kterou se vyblbnete daleko lépe než s bohem, protože jí o nic jiného než o házení flašek do kostelních oken snad ani nejde.
Na nějakou ortodoxní klasiku u VATICAN zapomeňte. Hned ze začátku na vás vysypou živou, rockově-šlapavým rytmem odpálenou hudbu, skvělě naplňující představu o "agresivní relaxaci." Nejvíce díky vokálu, hodně se podobajícímu hardcorovému řvaní. Posluchač hc by sice o VATICAN nikdy neřekl, že jde o jeho kafe, nicméně když trávíte dny s "ryžtyžtyry" a "ryndyndyry," popř. řešíte, jestli Behemoth jo nebo ne, může být takovéto kacířské skoropogo vítané osvěžení.
Nejdůležitější je pochopitelně nic neočekávat. Chlapci zase takoví Johny Rottenové nejsou a jakýs takýs black metal/black'n'roll sem tam zazní, nicméně jádro jejich hudby leží v relativně stravitelné (ale nikoliv banální) kytarové hře, jednoduchém rytmu a zmíněném nasraném vokálu, přičemž pouze místy zazní pasáž, která by se snad dala jednoznačně žánrově zařadit. Vesměs nevybočují ze středně proudého, středně nasraného a dobře poslouchatelného headbanger's ballu, u něhož nemá smysl hodnotit ho podle toho, že "tohle tam není, a tohle je." Už si vzpomínám, kdysi se tomu říkalo "metal." Rozumějte, JENOM "metal!" Poslouchá dnes něco takového ještě někdo?
"Brokovnicové evangelium" není žádný zázračný zjev, spíše velmi dobrá rutina. Každopádně si ale zaslouží, abyste o něm věděli.
