S poslední deskou „Uctívání temné zuřivosti“, mnoha koncerty a především obzvlášť pozitivními ohlasy se INFERNO dostalo do pozice hlavního koně black metalové scény České republiky. Koneckonců tato pozice již delší dobu čekala právě na tyto hudebníky. Frontmann kapely Adramelech několikráte spílal a předesílal, že právě nadcházející deska bude vytvářet jakýsi hraniční kámen na pomezí tvorby kapely. K tomu, aby byla nová deska zabezpečena ze všech stran, potřebovali chlapi především silného vydavatele nebo alespoň společnost, která před ně postaví jistou míru suverenity a spolehlivosti. Ve vzduchu se objevily informace o jednání s polským labelem Agonia records, který snad není třeba jakkoli představovat. Nabídka, požadavky, podpis a smlouva na dvě desky na sebe nenechala dlouho čekat.

Dnes už stojí v pozadí všechny ty zdlouhavé procesy skládání, zkoušení, nahrávání a samozřejmě také alkoholová zla, která k tomu všemu bezesporu patří. Dnes je na nás, abychom po několika dnech, co „Black devotion“ spatřilo světlo světa zhodnotili práci kapely, která jistě nebyla jednoduchá. INFERNO vytasili desku o jedenácti krvelačných zásecích a skoro padesáti minutách, což je na ortodoxní black metalovou desku poměrně solidní čas. Nyní se odehrává mrazivé intro a člověku naráz dojde, že až toto intro skončí, bude stát čelem nahrávce, která může výrazně změnit jeho postoj ke kapele jako takové. Následující „Vyšší vůle“ je velice obrazným portálem pro vstup do samotného pekla. Nevstoupili jsme však do pekla takového, jak ho známe z předchozích desek INFERNO.

První, co člověka neuvěřitelně sestřelí hned s prvními tóny je moderní zvuk. Zvuk, který nezní jako UG kapela okresního charakteru, ale jako kapela, jenž nahrávala v precizním studiu kdekoliv ve světě. To však není zdaleka všechno, co vás může na první poslech zaujmout. Nebudu přehánět, když řeknu, že stačí dvě skladby na to, aby každý odhalil, že dnes už nebude kapela předvádět pouze co nejvíce true atmosféru a celkový bestiální obraz kapely. Dnes je to především hudba, čím se může kapela zcela zaslouženě pyšnit. Od začátku až do konce je „Black devotion“ založeno na extra silných melodiích, které nepřecházejí do stereotypních částí, jak tomu dříve mohlo občas být. Kytary zde dostaly opravdu obrovský prostor. Nebudu jistě daleko od pravdy, když řeknu, že tato nahrávka má ryze severský charakter - respektive splňuje veškeré podmínky pro to, aby tomu tak bylo. Nesvaté kytarové party vytvářejí naprosto nečekané hudební postupy. Snad málokdo čekal, že INFERNO přistoupí k tak rázné změně. Velkou změnou prošly také bicí, za které místo Belphegora usedl nový člen kapely - Sarapis (Moravská zima, Žrec). Jen hluchý člověk by nepoznal tak propastný rozdíl. Je sice pravda, že na předchozí desce byly bicí o chlup rozmanitější, avšak dnes jsou nahrány s maximální strojovou přesností a s prasopalebnou kadencí.


Zvláštním článkem je šestá skladba v pořadí, která je jakousi uvolněnou mezihrou s neuvěřitelně silnou, až srdceryvnou melodií. „Věrnost cti“ má ve svém nitru hluboce zabudovány také klávesové party, které se tak v INFERNU objevují po mnoha letech. Tím se dostáváme k další velice zásadní změně. Ze všech desek kapely, snad až na „Infernal Belive“ je maximálně patrné, že jednou z hlavních dominant INFERNA je Adramelechův vokál. Vždy perfektně čitelný, srozumitelný, svébytný. Nyní se objevuje problém. Právě na přání samotného Adramelecha byl vokální projev posunut o chlup dozadu, čímž dosáhl mnoha radikálních změn oproti minulým nahrávkám. Zpěv již nestojí na prvním místě jako tomu bylo na „Uctívání temné zuřivosti“, nýbrž vytváří rovnoprávnou část celku. Tímto posunem zvuk desky nabyl na mistrovské surovosti a stravitelnosti zároveň. Zpočátku jsem byl silně proti tomuto kroku, ale po několika posleších sami zjistíte, že tento krok je jednoduše geniální. Hlas lidu, hlas jedu, hlas gurua - takto by se dal charakterizovat majestátný vokál frontmana kapely. Obrovským kladem „Black devotion“ je pak bezesporu její líbivost - můžete ji poslouchat stále dokola a neustále na sobě budete pozorovat, že i přes kontrolu stojíte v pokoji a nesmyslně hrozíte. Ano, i toto je stránka této desky.

Neustále se nemohu vymanit z polohy, kdy se snažím vykročit z tohoto slepého místa překvapení. Mnoho změn a posunů. Oči mohou nekonečněkrát prohlížet velmi precizně graficky vyvedený booklet, ale přesto nenaleznou klasickou podobu loga kapely. Náhoda či záměr? Nebudu to dlouho protahovat, INFERNO dnes překročili hranici, kdy se z pouhé české kapely stal celek, který může svou desku porovnávat s ostatními kapelami světového měřítka. Tento krok by mělo učinit mnoho kapel, které pobývají na české scéně. INFERNO však vykročili do světa nejdříve… A co více? V obrovském stylu!!!