Polští SIRRAH jsou příkladem nedoceněného klenotu, na který si dnes vzpomenou maximálně pamětníci a možná ještě pár hledačů pátrajících po zašlých kapelách.
Je opravdu škoda, že vynikající desky jako „Acme“ a „Did Tomorrow come…“ upadly v zapomnění a SIRRAH se po tak krátké době rozpadli. Poté někteří členové figurovali v The Man Called Tea, ale také ti padli za vlast. Vzpomínám, že když mi nabídl Tom Prekl v Redblacku v polovině devadesátek na můj dotaz, co je nového v doomu, neznámou a začínající kapelku SIRRAH, nedůvěřivě jsem pokrčil nosík. Po prvním poslechu jsem řval nadšením a dodnes si je rád poslechnu. Po roce album vyšlo znovu, s jiným obalem a upravenými songy + bonusovou skladbu "In the final moment" (která kdyby nebyla, tak se nic nestane). Tentokrát už pod hlavičkou firmy a SIRRAH tak měli našlápnuto do světa…
Hudebně se SIRRAH učili u starších kolegů a vlivy Paradise Lost (Gothic, SOG) či MDB byly markantní. Nicméně těmto sympatickým Polákům nestačilo kopírovat vymyšlené někým jiným a zajet do ráfku. Vyjma klasickou cestu začlenili do své tvorby i třísestrácký punk s hrubými zpěvy („Panacea“) nebo až industriálně zajímavou "Iridium". Obzvláště „Panacea“ se mi líbila hlavně na původním vydání „Acme“ daleko víc než na oficiálním albu. Stejně tak postrádám u parádní „On the Verge“ původní nářezovou pasáž, která zdobila úvod této pecičky.
Přistupme k desce samotné. Z dnešního pohledu zastaralý zvuk, který nepřekročil svojí dobu, nesráží písně dolů a není důvodem neproniknutí k širší mase. To se dělo spíše z důvodů geografických. A hlavně, v té době se psali dějiny „nejen“ tohoto stylu (Draconian Times, The Silent Enigma, The Angel and…, Theatre of Tragedy, Mandylion,…), takže hlavní pohled fanoušků směřoval jinam. Což byla chyba, protože „Acme“ na rozdíl od zmíněných veličin neměkla a přinášela zajímavou alternativu. Do té doby v tomto stylu věc nepříliš rozšířená (např. Pyogenesis), dva zpěváci a třetí do party sopranistka Maggie, byli semknutí jako jedno tělo, jedna duše. Příjemný klasický growling, který hladil melodickým projevem beze řvu a agrese, druhý nádherně sametový hluboký baryton a na první poslech zastrčená ženština, která nekazila výsledný dojem tím, že by se snažila vyčnívat. Naopak, vše pěkně sedělo do jednoho kompaktu. Stejně semknuté bylo i nástrojové obsazení. Nikdo se nesnažil o sólové eskamotérství. Nikdo nerušil výsledné dílo svými exhibicemi.
Působivé jsou i texty. Plné víry, naděje, smutku a melancholie a hlavně židovských tradic, osudů,… („Passower 1944"), což je v Polsku stavělo na stejnou rovinu s názorově opačnými Behemoth. A když pominu společenský pohled, tak i v samotném stylu nebyla moc rozšířena témata jako křesťanství, židovská víra apod. (Vyjímek bylo a je samozřejmě mnoho - např. křesťanští Paramecium nebo orientální Salem či Orphaned Land,…). Pánové a dáma se ve svých textech vyznávají hluboce ponořeni a upřímně sami k sobě ventilují skrze své kořeny víru, nejniternější pocity a básnickými obraty malují nesmrtelné obrazy, které nestárnou a zasahují posluchačovu (čtenářovu) duši i po letech. Byť z antikřesťanského těsta, odmítaje dogmata a stádovitá náboženství, takhle opravdově podaná víra ke mně promlouvá…
Zpět k hudbě. Kombinace death doomu s housličkama a klávesami není originální ani za mák, ale způsob vyznění a srdce, v tom je přesně to vzácné koření, kterým SIRRAH dovedli ozvláštnit tradiční styl a s přidanou hodnotou společně zasáhnout posluchače do černého. Opakuji se, co jsem napsal ze začátku. Škoda této výjimečné skupiny. Stali se obrovským přínosem jak na tradičněji pojatém „Acme“, tak druhém schizoidním „Did Tomorrow come…“, která hranice žánru rozkopla brutální silou, a kdyby takhle pokračovali dál, mohli pomoci změnit death doom k nepoznání a zařadit se mezi světovou elitu.
