¨ Téměř před 13 lety se v ukrajinském black metalovém podhoubí zrodilo album „Nakhristikhryaschakh“ (známé též pod názvem „On the Sortilage of Christianity“). Hlavními pachateli byla trojice vyznavačů jedovatého, antihumálního a misantropického satanismu – Faunus, Khlyst a v dnešní době již 10 let zesnulý Bal-a-Myth. Kapela se po smrti Bal-a-Mytha ubírala dál, ale to, co převedli na albu z roku 1999, už neměli šanci zopakovat. Legenda tedy zůstala pohřbena a další tvorba už ve mně vyvolává pouze neutrální výraz. Řeč je samozřejmě o LUCIFUGUM.

Už jen první letmý pohled na titulní stranu alba mi před lety moje zrakové smysly učaroval. Nabízí se nám scenérie obráceného kříže, zapíchnutého kdesi v mrazivé, sněhem pokryté ukrajinské pláni v srdci přírody. Někdo by mohl namítat, že na tom není nic extra, že toho je všude plno a tak dále. Jo, určitě bude mít pravdu, toto si dokáže v zimě za panelákem udělat každé malé děcko. Plně souhlasím, je to racionální tvrzení, ale zase jsme v roce 1999 a ne nyní. Z toho obrázku na mě však dýchne něco víc. Jako bych viděl výpravu likvidátorů kostelů, která si takto značí své území, kde spravedlnosti bylo učiněno za dost. Místo, kde pohanství vítězí nad křesťanstvím, původní přírodní sílu východního náboženství a temnou podporou satanismu. Je toho strašně moc, co na mě promluví skrz tento motiv, jenže se vysmívá všem rádoby láskyplným monoteizmům a ukazuje, jakou sílu má přesvědčení zahrnující očistu kraje od nezvaných hostů. Smrt jim, jedině smrt.

LUCIFUGUM je původní formací, vedle které v současné době existovaly kapely jako Gromm, Astrofaes nebo Nokturnal Mortum. Na albu „Nakhristikhryaschakh“ nás tedy, jak jsem naznačil již při popisu titulního motivu bookletu alba, nečeká nic jiného, než texty plné satanismu a smrti. Zvuková produkce není zas tak kanálová, jak by se možná dalo očekávat, vzhledem k datu vydání a krajině původu. Bicí sice sem tam splývají spolu s kytarami do jednoho zvukového okultna, ale to se dá krásně přežít, jelikož vzápětí vyniknou samply, které jsou kořením tohoto díla. Během necelých 45 minut se tedy s pochodní v ruce proběhnou naše myšlenky drsnou krajinou od kostelu ke kostelu a všude zasadí zničující dotek plamene budovám, které zde nemají co pohledávat. LUCIFUGUM má výhodu, že v době, kdy bylo album nahráno, se moc nehrálo na „vykrádačky“. Takže pokud uslyšíte v předposledním songu něco, jako je bečení ovcí (nebo mečení koz ? :-D), tak to bude jejich nápad a ne žádná „půjčka“, jak je to v dnešní době stále víc moderní. Album dle mého názoru nemá slabých míst, ale možná jsem až příliš zaslepen, takže pokud bych někoho tímto tvrzením urazil, tak má jaksi smůlu, přesvědčit se nedám.


Jak tedy popis zakončit ? Když se tak zpětně podívám na to, co jsem napsal, tak jsem se hudební náplni díla příliš nevěnoval, ale spíš jsem se zaměřil na pocity, které na mě z desky (a hlavně z obalu) přímo sálají a derou se na povrch. Celé album je pro mě hlavně o pocitech a vzpomínkách. Upřímně však musím říct, že když jsem ho slyšel před nějakými šesti lety poprvé, tak se mi vůbec nelíbilo, jaký jsem to byl ale analfabet. Pocity se naštěstí mění a já též, čili nyní jsem tento klenot syrového symfonického black metalu schopen ocenit daleko lépe. Vychutnejte si ho tedy též až do posledního plamene, živícího se na troskách svatostánku !