Po demu „Imperium Satana“, které podle mě zapůsobilo přesně tak, jak mělo - totiž způsobilo dostatečný rozruch, i když řada lidí ho příliš kladně nehodnotila - přicházejí pražští NAURRAKAR s letošní nahrávkou „Zákon Chaosu“, aby potvrdili, případně popřeli svůj potenciál. Tahle recenze bude poněkud netradiční. Ne, že bych vás připravil o postupné hodnocení jednotlivých skladeb, jak jste ode mě zvyklí, to rozhodně nebude problém při totální hrací délce 14:52, občas ovšem zahlédnete v článku i něco navíc.

Kontaminace lidstvem
Úvodní kus celé fošny mě rozhodil skutečně strhujícím nástupem, hučivým kytarovým běsněním na velmi solidní melodické úrovni. Ne, že by takové skladby nebyly už na demu, jenomže hned zde si lze všimnout několika zásadních změn oproti nahrávce předešlé. Tou první je určitě zvuk, který povyskočil o řádné stupně nahoru a nutno říci, že to hudbě NAURRAKAR vůbec neuškodilo, protože zvuková čitelnost rozhodně nic neubrala na údernosti pražského komba. Určitě k tomu přispívají i programované bicí z dílny Lorda Morbivoda, které dodávají nejen první skladbě ještě větší dynamický rozkmit. A jak vidí první píseň sami protagonisté, to vám právě hodlám naservírovat.

BMKrieger: „Klasická sypačka s počátečním nájezdem, jedna z našich nejrychlejších skladeb. Mezi sypačkami jízdu udržuje "umca" pasáž, pak utnutí běsu a následující rozjezd pro další řež a thrashové běsnění.“
Bathor: „Téma textu k této písni působí zdánlivě ekologicky. Myšlenkou kontaminace však není výsledek lidské činnosti, ale lidstvo jako takové. Představa panenské Země, do které bylo nasazeno sémě lidí, které se rozšířilo po celé planetě jako virus.“

Rozhodl jsem se dát prostor i tvůrcům, což nejspíš schytám, ale zase na druhou stranu vkládat takové komentáře přímo do recenze prozatím nikdo nezkusil, pojďme tedy ke skladbě druhé.

Výkřik nenarozeného
Musím se přiznat, že u téhle skladby mi text souvisel tak trochu s velkým tajemnem života, jen mě na něm trošku mrzí určitá jazyková kostrbatost, to bych ale nechal na později. Hudba je totiž stejně důležitá jako text a přestože je v zásadě celá laděná do pomalejší a poněkud temnější roviny, rozhodně muzikantsky nezaostává za skladbou první. Sóla, která kytaristé rozehrávají zhruba v polovině, na mě působila při prvních posleších až nemístně, časem jsem se přes ně ale dostal a jejich určitou rozháranost vnímám jako patřičnou součást „Výkřiku nenarozeného“ a přijde mi, že právě ve druhé skladbě nejvíce doceňuji přínos páně Morbivoda. Zároveň si nelze nevšimnout jedné věci v Bathorově frázování - podobnost s Františkem Š. zřejmě čistě náhodná, osobně jsem Bathora nezpovídal, takže o tomhle nevím, i tak ale následuje kratičké hodnocení zde spíše textu.

Bathor:“ „Nechtěl jsem zde řešit nějaké křesťanské dogma. Napadl mě nejprve název skladby (myšlenka bezbrannosti plodu), ale s textem jsem se nakonec moc dobře nepopasoval.“
BMKrieger: „Schizofreničtější kousek se změnami tempa, pravděpodobně nepřijde na chuť prvním poslechem. Hodně souhry znění více strun a sólo.“

Barcabel
Co to je? Jediná skladba, jejíž název nenapovídá vůbec nic. Hudba však uvrhá posluchače do víru chaosu opravdu strhujícím tempem a je myslím poměrně škoda, že v průběhu času poněkud hřeší na umca umca rytmus, který sice udržuje její celistvost, nicméně vyznívá protentokrát lacině, obzvláště v porovnání s výplody sólových kytar a nápaditých vyhrávek v závěru skladby. Bathor jinak používal více vokálních linek i v písních předchozích, ale ve trojce mi jeho hlasový projev sedí absolutně nejvíce, byť opět se špetkou Františka Š. Je znát, že se vokalista položil do tématu a evidentně ho bere za své, což jeho projevu sluší.

Bathor: „Alespoň jeden text s okultní tématikou pojednávající o klifotu. Část textu vytvořila BMKriegerova přítelkyně Lidie. Pokud natočíme plnohodnotné CD, minimálně ještě jeden text s podobnou tematikou použiji.“
BMKrieger: „Míněno jako rychlá black’n‘roll jízda, hodně vyhrávek, mezery a sólové rozdávání obou kytaristů.“


Pod oprátkou
Kdybych si nebyl jist, že poslouchám novinku NAURRAKAR, zřejmě bych nabyl při závěrečném kusu dojmu, že jde o úplně jiné těleso. „Pod oprátkou“ se totiž odehrává úplně jiná atmosféra a myslím, že je dobře, že kromě rachotu zkusili hudebníci zahrát na pomalejší notu. Neřekl bych, že mi nesedí černočerná tvář kapely, ale tohle mě opravdu nadchlo. Zvlášť úvod evokuje úplně něco jiného, kdy se prolíná procítěný přednes s bicími jakoby doprovázejícími oběšence na smrt. Takovou melancholii jsem rozhodně nečekal a možná to bude znít jako rouhání, ale pokud by kapela v budoucnu chtěla kráčet mimo jiné i tímto směrem, byl bych za to rád. Jenomže to nejspíš nenastane a v rachotu černěkovového reje jde v případě NAURRAKAR alespoň prozatím o výkřik do tmy. Výkřik ovšem velice hlasitý, takře nechť se k němu opět vyjádří sami pánové.

BMKrieger: „Skladba s recitací, jediná v takhle pomalém tempu, co nyní máme. Vyvrcholení skladby s vokálem, pomalá vyhrávka a ukončení alba po umíráčku zvonů.“
Bathor: „Pomalý song přímo vyzýval k zamyšlení nad smyslem života a o tom, do jaké míry život žijeme nebo ho jen přežíváme.“

Nadešel čas závěrečného zhodnocení. Kapela kvalitativně poskočila, i když se nedá říci, že by mě s výjimkou čtvrté skladby nějak zásadně překvapila. I když v jedné věci přece; zatímco minulá nahrávka se nesla v rozcuchanosti hudby a textů plných black metalových klišé, na „Zákonu chaosu“ v hudbě paradoxně zavládl řád a v textech nenarazíte na jediného „Sejtna“. Témata jsou daleko závažnější a jen mne trochu mrzí, že slova o sebe tu a tam jakoby třísknou. Jinak ovšem šlo vše nahoru, zvuk, celkový projev, nemluvě o nádherně zpracovaném obalu. Hodně mě vykolejila v pozitivním smyslu slova snaha o vymanění se ze začarovaného kruhu závěrečnou písní „Pod oprátkou“. Jsem rád, že mohu konstatovat, že tvorba pánů BMKriegera, Bathora, Revana a Mornatha má vzestupnou tendenci a NAURRAKAR pozvolna naplňují má slova o velkém potenciálu. Jen kdyby to album chtělo být o něco delší.

K recenzi poskytl: Werewolf Production