Ve smutku, ve kterém se topí tohle album, je neskutečně těžké se pohybovat. Je ho plné. Spekulace o smrti Davida Golda bych nechal do naprosto nic nepřinášejících diskuzí, ale zároveň bych podotknul, že s člověkem tak opravdově a důvěrně hovořícím o konci života jsem se možná nesetkal. Vše kolem aktuálního alba WOODS OF YPRES je ponořeno do truchlivě černé, ale odkaz jako takový v sobě nenese patos a strojené procesí. Tohle je opravdové a s člověkem to musí zamávat. Tohle není falešná melancholie, té jsou plni lidé bez tváře. Tohle je album o zármutku, bolestech a vykoupení. O smrti. Svůj pohled na kapelu jsem musel na sklonku jejich kariéry značně přehodnotit. Nerad bych se točil kolem výjimečnosti, kterou s sebou album přináší, ale vlastně ani nemohu jinak. Minulost WOODS OF YPRES mě po většinu času nechávala zcela klidným. Stále jsem v ní nenacházel to pravé kouzlo a nikdy se s ní nesžil natolik, abych jí věnoval dostatečný respekt. S klidným svědomím se nikterak nevzdávám dnů minulých, ale až album „Woods 5“ považuji za skutečně vyspělé a kvalitní. Již do světa pouštěné ukázky z nové tvorby v sobě nesly příchuť něčeho svěžího a zajímavého a výsledek pak předčil veškerá má očekávání. Ono není nikdy pozdě, ale v souvisloti s událostmi to zavání umělým obřadem na počest osobnosti Golda. Toho bych se rád vyvaroval, jakkoliv bude výsledné hodnocení superlativní. „Woods 5“ je zkrátka dovršením všech polovičatě a toporně znějících melancholií dřívějška. Je to neobyčejně silné a poutavé album. Taková je realita a na ni hleďme. Netřeba zmatkovat a vymýšlet zbytečné.
Muzika WOODS OF YPRES v sobě stále nese prvky kytarové melancholie vánku Katatonia nebo Agalloch, jemně folkové aroma a přírodní romantiku. Způsob jakým je novinka poskládána a zahrána ovšem bere dech. Jmenovaným se minimálně vyrovnává, nic jim nekrade, jako spíš nevědomky připomíná a jde si svou cestou. Rockově metalová mystika s někdy až gotickou esencí, příjemně progresivními prvky a zvláštními bicími. Na styl bubeníka jsem zpočátku vyčítavě hleděl a nějak nevěřil, co to tam vlastně tvoří, ale nakonec mi to dojem z alba nijak nepokazilo, ba naopak. Prostě tam patří. Gold je v některých místech pasován až do role ovíněného proutníka Petera Steela, hlavně v závěru alba nabírá na maximální hloubce svého výrazu. Album jako takové je neobyčejně příjemné a nenásilné dílo, s jehož podobou není třeba bojovat ani na moment. Vše je tam, kde má být a je to opravdové. A to o sobě nemůže prohlásit každý. Čest výjimkám a jsem rád, že WOODS OF YPRES jsou mezi nimi. Novým albem definitivně ano.
„Woods 5“ mi neskutečně sedlo a to nejsem z těch, kteří by nějak přehnaně prožívali cizí zármutek. Hudební odkaz, který po sobě Gold zanechal, je ovšem výstavní skříní smrtelných emocí, pohnutek mysli a stavů totální beznaděje. WOODS OF YPRES se na závěr své etapy na metalové scéně dočkali mnoha uznání a díky albu „Woods 5“ jsou ovace skutečně zasloužené. Myslím, že více slov na adresu mrtvého autora, který díky svému poslednímu dílu v mých očích ještě nějaký ten měsíc bude žít, není třeba. Tak jako na albu není nic, co do něj nepatří, tak je nepatřičné zde něco přidávat. Tohle album se zkrátka musí prožít. Uvidíte, že to půjde samo.
