Že Norsko je zemí zaslíbenou black metalu je tak vžité jako fakt, že den začíná východem slunce. A že nás příchod každého dalšího rozbřesku nijak nepřekvapí, nutně ani nemusíme hnout brvou, když další norská sebranka vyjde se svou prvotinou. Loňského roku se to povedlo mezi jinými také dvoučlennému projektu SALIGIA, který tvoří Ahzari obsluhující hlasové party, kytaru a basu a bicmen Malach Adonai, jinak též členové dalších severských obskurních smeček (jednotlivě Fordervet a Dødsengel). Po třech demo nahrávkách z let 2007-10 přišli loni tihle skandinávští raraši s plnohodnotným albem pojmenovaným „Sic Transit Gloria Mundi“. Album čítá sedm skladeb o celkové stopáži lehce přesahující čtyřicet minut. A určitě stojí za pozornost, i když jste už třeba nad v mnohém profláklou TNBM scénou dávno zlomili hůl. Musím se přiznat, že i já jsem prvotně podezřívavý ke všemu, co se vyloupne od severských fjordů. Po několika otočeních „Sic Transit Gloria Mundi“ jsem ale nucen konstatovat, že tahle věc má co do sebe a stojí výš nad šedí průměru současné scény. Ve zkratce: SALIGIA má svou sebejistou nezaměnitelnou tvář s cejchem okultní black metalové rubanice.
To, co pánové dostávají ze svých nástrojů, je jak bytelně stojící obětní oltář, nad nímž si Ahzari pronáší své odpoutané zpěvy se znepokojivými verši a táhlými zaklínadly. Dole pod hlaholem a rozpaženými pažemi černého kněze to jede většinou v delších pasážích hypnotického válcujícího klepáku s občasným podřazením v tempu, mazec je to ale výtečný a nijak nenudí.
Je to Ahzariho téměř čistozpěvné zaříkávání, co dělá tento rejd tak svébytným, výjimečným a přináší neotřelý zápach okultismu. Výsadní rituál okultního pěvce, vše hudební kolem jsou „jen“ nezbytné rekvizity obřadu. Stačí si totiž odmyslet vokální part a máme tu standardní black špínu jak vyšitou zcela podle už nějaký ten pátek zažitého vzorce true norwegian. Pořádně zahuštěná kytara vytváří atmosféru, která by se pověstně dala krájet. Výraznější kytarové melodie nebo vychytávky zde příliš nehledejte. Ahzari si umí vystřihnout nenápadné kytarové sólo, to ale nijak nevyčnívá z hutně stavěné hudební hradby a důsledně kopíruje melodickou linku riffu. Tyto drobnosti jsou pak jak svěžím paprskem pronikajícím skrz pootevřenou okenicí do levitujícího prachu dusného rituálního doupěte.
Celá věc mě s dalšími poslechy baví stále víc. Je to jak zabydlet se v místě, které je vám dobře známé, cítíte ale, že něco nového vás uhranulo. Beru s povděkem, že norská black metalová scéna má ještě plodné podhoubí, které dokáže dát život projektům jako SALIGIA a není už jen pouhou karikaturou žánru a setrvačným mlácením stokrát žaté slámy. SALIGIA svým „Sic Transit Gloria Mundi“ dokáže zaujmout a nepotřebuje k tomu sáhnout k prog postupům, rozkročit se někam vně žánru či se spařit chytlavým black´n´rollem. Hudebně zůstává nekompromisně v mezích TNBM ortodoxie a osobitým vokálem se současně staví do výšin nad důvěrně známé teritorium severské scény.
Doporučuji všem, kteří nedají dopustit na dřevní blekařinu, s novými SALIGIA k ní dostanou navíc docela návykovou dávku místy až zpěvného démonického hymnu.
