1. Práve Vám vychádza nový album „In Somniphobia“. Môžeš ho bližšie predstaviť v kontexte celej tvorby?

Hudebně se od dvou předchozích desek „Hangman’s Hymn“ a „Scenes from Hell“ zásadně liší. Je pestřejší a je inspirováno například Sun Ra, Johnem Zornem, indickou tradiční hudbou, africkou hudbou, Stockhausenem, Xenakisem, Frankem Zappou, The Beach Boys, The Fireman a dalšími. Asi bych jej mohl popsat jako děsivou verzi „Imaginary Sonicspace“. Rovněž to je první album tohoto směřování v naší nejnovější a nejsilnější sestavě.

Deska pojednává o ztrátě hranice mezi sny a realitou, životem a smrtí nebo představami a skutečností. Často mívám noční můry a mnohdy si uvědomím, že sním sen ve snu, což jsou takzvané lucidní sny. Tudíž mám mnoho vzpomínek, u kterých nedovedu rozlišit, zda se staly ve skutečnosti, nebo jen ve snu. Miluji filmy s podobnou tématikou, jako jsou kupříkladu „Karneval Duší“, „Mrtví a Pohřbení“ či „Jákobův žebřík“.

Je to vše o obrazotvornosti. Něco na pomezí představ a skutečnosti. Nejedná se ani o realitu, ani o totální smyšlenku. Alespoň do 70. let cítili lidé mírné obavy z něčeho tak neobvyklého, co se objevovalo v povídkách jako „Šílený Arab“ od H.P. Lovecrafta. Poe se také zabýval tímto druhem exotického strachu. Děj Vymítače Ďábla začíná v Iráku. „Cannibal Holocaust“ je asi nejlepším případem tohoto druhu strachu a lidé měli za to, že je děj filmu skutečný. Tedy alespoň já ano. V oblibě bývali maskovaní wrestleři neznámé národnosti, ale nikdo neměl odvahu se jich zeptat: „Hej, kde jsi získal pas?“ Věřilo se, že existuje prokletí faraónů. Naneštěstí poté vyšlo najevo, že celé prokletí si někdo vymyslel. Hrozivý byl i Yeti, dokud si někdo nevšimnul zipu na jeho zádech. Rozhodně jsme pojali exotická místa jako něco mezi realitou a hrůzostrašnou představou. Žel, jsou všechny tyto fantazie pryč. Skladby nemají žádný svazující příběh, ale mají podobný koncept.

2. Cover nového albumu je ukážkový. Kto je jeho autorom?

Autorem je Elinar Kantor. Ten také nakreslil obal naší předchozí desky „Scenes from Hell“. Je to vážně génius. Na první pohled se jedná jen o krásnou malbu, ale jakmile si začneš všímat detailů, nalezneš v nich spoustu zvláštních věcí. Absolutní noční můra.

3. Ešte ku coverom. V minulosti ste boli známi svojimi japonskými kresbami („Ghastly Funeral Theatre“, „Hail Horror Hail“ alebo „Infidel Art“). Prečo ste od týchto typických kresieb upustili?

Používali jsme je, protože to tak nikdo jiný nedělal. Avšak později začaly některé japonské kapely tento nápad krást, a tak jsme s tím přestali. Navíc si nemyslím, že bychom mohli najít lepší kresby, než které jsme použili už na zmíněných albech. Zvláště malba na „Infidel Art“ je opravdu skvostná. Nádherná a zároveň děsivá.


4. História SIGH siaha až do roku 1990 a prvý album vyšiel u „Deathlike Silence“ vedeného samotným Euronymousom. Aký to bol človek z Tvojho pohľadu? Pomohlo vám vydání u „Deathlike Silence“ nějakým způsobem ve vaší kariéře?

Byl to velice zajímavý člověk. Kdykoliv jsem s ním hovořil po telefonu, povídal mi o spoustě nových nápadů pro svou kapelu a vydavatelství. Je to škoda, že jsem se s ním nemohl setkat osobně.

Jistě, to, že jsme patřili pod Deathlike Silence Productions, byla a je pro nás veliká výhoda. Nadto, tehdy na počátku devadesátých let, byl jediný, kdo měl zájem se nás ujmout. Dnes asi není snadné si to představit, ale v tu dobu byl každý nadšený z death metalu a nikoho nezajímaly kapely ovlivněné thrashem 80. let. Mohu bezpečně prohlásit, že bez něho bychom skončili po prvních demo nahrávkách.

5. Niektoré z Vašich titulov vyšli iba na LP formáte. Aký je Tvoj vzťah k tomuto médiu? Sbíráš vinyly?

Sbírával jsem. Koupě vinylu byla rozhodně mnohem uspokojivější než nákup CD. A vlastnit svá díla na vinylu je opravdu skvělé. Avšak nyní již nic nesbírám. O tom ti povím v pozdější otázce.

6. Vaša diskografia je obsiahla, obsahuje už 8 full lenght albumov a množstvo EP a split albumov. Ktorý album považuješ Ty za ten najlepší?

Samozřejmě to nejnovější – „In Somniphobbia“. Překonává všechny naše předchozí práce ve všech směrech. Kromě něj bych asi řekl „Scorn Defeat“. Je to primitivní deska, ale má jakousi magickou atmosféru, kterou bychom nikdy nebyli schopní znovu navodit. A také máme na debut spoustu skvělých vzpomínek. Víš, je to opravdu neobyčejný pocit, když poprvé uvidíš své album v obchodě.

7. Ktorý moment kariéry považuješ za absolútny vrchol a čo naopak považuješ za najväčší omyl ktorý by si rád zmenil?

Za nejlepší momenty určitě považuji hraní na skvělých festivalech jako Hellfest, Brutal Assault, Maryland Deafest a dalších. Co se týče omylů… Tím největším zřejmě bylo obsazení Shinichiho na post kytaristy. Je to šílenec a zažili jsme s ním spoustu hrozných věcí, jako když se kupříkladu neobjevil na koncertu, nebo když jej odmítli vpustit na palubu letadla, když jsme hráli v Taiwanu a tak dále. Ale ten nejhorší zážitek se stal před dvěma lety. Tvrdil nám, že má už pět dní velmi vysokou teplotu. Doktor mu řekl, že je jenom nachlazený, ale hej, kvůli nachlazení přece nemáš pět dní horečku. Takže jsem mu řekl, aby navštívil nějakou větší, lepší nemocnici, kde se z horečky vyklubala tuberkulóza. Pochopitelně byl okamžitě izolován, což znamenalo, že s námi nemohl letět do Finska. Jen jsme si mezi sebou vyměnili nástroje a koncert odehráli, ale všichni jsme museli projít krevními testy, abychom prokázali, že nejsme nakaženi. Během svého karanténního pobytu v nemocnici nám poslal e-mail, kde stálo: „Hej, četl jsi ten časopis, kde jsme se objevili?“ Já mu odpověděl: „Ne a měl jsem za to, že ty jsi v nemocnici, jak ses k tomu časopisu dostal?“ Shinichi potají utíkal z nemocnice a procházel se na veřejnosti. Opravdu strašné.


8. Internet je dnes všemocným médiom. Čo podľa Teba hudbe dal a čo jej vzal?

Hodnota CD klesla k nule, rozhodně díky internetu, ale na druhou stranu na koncert dorazí více lidí a koupí si merchandise, protože si tvou hudbu poslechli na internetu. Nejsem obchodník, a tak si nejsem jistý, ale internet zřejmě změnil vše.
Když jsem byl mladší, neměli jsme možnost si před zakoupením album vyzkoušet. Takže jsi musel mít pro vybírání dobrých desek cit. Bylo zábavné si prohlížet booklet a rozhodovat se na základě triček hudebníků či „thank-listů“, které album si koupíš příště. Nechodil jsem na obědy, abych ušetřil peníze a mohl si každý pátek kupovat LP. A i když se mi nová deska nelíbila, tak jsem ji minimálně ještě týden poslouchal. Nakonec jsem si oblíbil spoustu desek, které se mi původně nelíbily. Teď už jsou zřejmě všechny tyto pocity pryč. Pokud si album vyzkoušíš na internetu a nelíbí se ti hned napoprvé, tak jej nekoupíš. A tak můžeš o hodně přijít.

9. Podobne je to aj s fanzinmi. Dnes sú to prevažne elektronické média. Sú podľa Teba v dnešnej dobe ešte potrebné klasické tlačené ziny?

Nejsem si jistý. Pořád mám všechny fanziny, které jsem si pořídil jako mladý, ale věci se už mají jinak! Rozhodně to byla zajímavá doba; výměny kazet, tištěné fanziny atd. Čekání na zásilku z druhého konce světa bylo také zábavné. Ale nevím, jak jsou na tom mladí lidé dnes. Nyní můžeš na svém PC získat jakoukoliv informaci odkudkoliv, což je praktické, ale rozhodně se vytratilo něco důležitého.

10. Ktorý z nosičov (LP/CD/MC) preferuješ? Koľko kusov má tvoja zbierka a čo považuješ za najväčší klenot?

Mám obrovskou sbírku LP a CD. Také si stále nechávám spousty kazet, které jsem poměnil na přelomu 80. a 90. let. Avšak jsou dny, kdy jsem trochu otrávený z takového množství věcí. Kromě téhle sbírky mám také velikou kolekci DVD, VHS, knih, kláves a dalších nástrojů. Býval jsem s těmi všemi sbírkami spokojený, ale poslední dobou si nemyslím, že bych měl vlastnit tolik věcí. Nevím proč, asi stárnu. Vážně uvažuji, že bych se sbírky zbavil, s výjimkou těch nejcennějších kousků.

11. Vaša hudobná kariéra je viac ako úspešná a ste kapelou s množstvom fans. Je ešte nejaký nesplnený sen, ktorý by ste chceli dosiahnuť?

Rád bych jednou stvořil hororový soundtrack. To je pravděpodobně náš největší nesplněný sen. Kromě toho si myslím, že jsme dosáhli všeho, o čem jsme jako teenageři snili – tedy nahrát album, koncertovat v USA a v Evropě. Avšak nikdy jsme si nepředstavovali, že bychom byli schopní vydat devět alb nebo hrát na velikých metalových festivalech.

12. Si človekom, ktorý žije hudbou 24 hodín denne, alebo Ti zostáva čas aj na iné aktivity?

Samozřejmě že všichni máme stálá zaměstnání. V Japonsku je nemožné si vydělat na živobytí extrémním metalem. A také si nemyslím, že by bylo něco špatné na tom mít práci. Kdybychom se živili SIGH, museli bychom se starat o prodeje, kvůli čemuž bychom možná museli být konzervativnější!


13. Japonsko vždy mělo skvělé kapely jako Sabbat, Abigail, Metalucifer a samozřejmě i SIGH. Jaká je japonská scéna dnes?

Ani si nemyslím, že by tady byla nějaká scéna. Jak jsi řekl, je zde několik skvělých kapel jako Sabbat, Abigail, Genocide, Defiled, Eternal Elysium a pár dalších, ale to je vše. Slušné kapely jsou v zahraničí známé. Většina kapel hrává stále pro těch stejných 50 lidí – kamarádů, kteří se mezi sebou neustále vychvalují na Twitteru, i když se znají už přes 20 let.

14. Viem, že je to príliš skoro, ale kam by sa Vaša hudba mala vyvíjať v budúcnosti?

Po pravdě řečeno to vůbec netuším. Abych byl upřímný, ani si nejsem jistý, zda nahrajeme další album nebo ne. Do „In Somniphobia“ jsem vložil vše a teď se cítím úplně prázdný. A momentálně si nemyslím, že bych byl schopen tuto desku lehce překonat. Musím si dát pauzu, nabít se a pak uvidím, zda přijdu s něčím novým. Ale už mi je čtyřicet a neznám žádné metalové nebo rockové hudebníky, kteří by byli ve čtyřiceti aktivnější, než když jim bylo dvacet nebo třicet…

15. Vďaka za rozhovor. Posledné slová patria Tebe...

Velice ti za rozhovor děkuji!
Rozhodně si „In Somniphobia“ pusťte na sluchátkách a důrazně vám doporučuji si před prvním poslechem zahulit!
Pro nejčerstvější informace nás sledujte na Twitteru.
http://twitter.com/sighjapan