Po dlouhých šesti letech a menší tvůrčí odbočce s projektem Solanaceae přichází Kim Larsen s novým počinem, tentokrát opět pod hlavičkou OF THE WAND AND THE MOON. Pokud však čekáte, že se za šestero let od předchozího alba „Sonnenheim“ mnoho nezměnilo a že Larsen přímočaře pokračuje v tom, co budoval na předchozích čtyřech řadových albech, pak budete asi valit bulvy a důležitě zvedat obočí. Novinka je jiná, s mnoha novými vlivy a hudebními prvky – a co je možná nejdůležitější, rozhodně zní svěže, i když je jisté, že ne každému sedne nový směr, kterým se OTWATM ubírá.

Než se však dostaneme k popisu a hodnocení novinky, bude možná užitečné trochu přiblížit Larsenovu starší tvorbu, a to i v případě, že ji znáte víc než dobře – snadněji se pak demonstruje, co na novince chybí a co je naopak nové. Starší alba OF THE WAND AND THE MOON v mých očích vynikají v rámci celé neofolkové scény především svou atmosférou, která při poslechu velmi snadno a velmi silně evokuje různé představy a pocity. Poslech starších desek je opravdu silným zážitkem, a to i přes Larsenův často minimalistický přístup. Méně je někdy více, jak se říká, a v případě OTWATM to platí dvojnásob. Ostatně když k vám z reproduktorů začne promlouvat sytý hlas tohoto dánského holohlavého vousáče, hlas natolik charismatický, že každou hláskou jako by vás hladil po duši, máte pocit, že jste si někde daleko od civilizace sedli s kamarádem k ohni a užíváte si vzájemné přítomnosti. Homofóbové támhle v rohu už se začínají posmívat a ukazovat prstem, ale v tomto případě jde opravdu o velmi silný a intimní zážitek, se kterým jsem se nesetkal snad u žádného jiného interpreta. Kim Larsen je zkrátka nejen velmi schopný muzikant a skladatel, ale také majitel neuvěřitelně sympatického hlasu a pravděpodobně i člověk s velmi silným osobním kouzlem.

Ale výjimečnost hudby OF THE WAND AND THE MOON nespočívá pouze a jen v Larsenově hlasu; instrumentální a ruchová složka jeho tvorby dělá z alb OTWATM opravdové klenoty přinejmenším stejnou měrou. Dojem povídání si s blízkým přítelem u táboráku umocňují i aranže a použité nástroje: často totiž jde o jednoduché písně o kytaře a zpěvu, občas podtrhnuté nenápadnými podkresovými klávesami. Právě ona jednoduchost tvorby OTWATM je pravděpodobně jednou z jejích největších deviz, která atmosféru posouvá směrem do mystických zákoutí. Dlouhá intra a mezihry, které nás zavedou do temných hvozdů a močálů dark ambientu, pak dokonale podtrhují „odvrácenou stranu“ OF THE WAND AND THE MOON a perfektně doplňují larsenovský projev. Lidově řečeno, přesně tohle jsou stavební kameny „ksichtu“, který tato tajuplná hudba bezpochyby má a který je zcela nezapomenutelný.

Nyní je ale nejvyšší čas věnovat se novému albu nazvanému „The Lone Descent“. Název podobně jako názvy předchozích alb poukazuje na smutný, často až mizantropický rozměr OF THE WAND AND THE MOON, který je ovšem na novém albu tak trochu reinterpretován, přinejmenším hudebně. Hned při prvním poslechu jsem totiž měl dojem, že poslouchám nějakou jinou kapelu, kde Larsen hostuje na vokálech. Ano, jeho hlas je stále stejně mocný (a přece přátelský), jeho osobitý projev na pomezí zpěvu a recitace nechybí ani na „The Lone Descent“, ale hudební doprovod a kompozice prošli mnoha změnami. Jednou z nich je množství nástrojů, které na albu zazní – výčet hostů je opravdu pestrý a dalo by se říct, že hvězdný. Typické larsenovské strouhání na kytaru je často podbarveno baskytarou, syntezátorové party jsou nyní mnohem častější a především navrstvenější a v několika písních se dočkáme dokonce i jakýchsi bicích. Například eponymní skladba nabízí příjemný tympánovitý rytmický podkres, ale v písni „A Pyre of Black Sunflowers“ je (patrně záměrně) rytmická sekce reprezentována odpornými old-schoolovými syntézátorovými samply, které tvoří zajímavý, avšak dle mého názoru nepříliš estetický kontrast. Písnička tak ve výsledku zní jako remix nějaké písně od OTWATM. Zbytnění instrumentální sekce je ovšem jen vedlejším efektem celkové změny koncepce aranží a kompozice. Ta je zřejmě nejvíce patrná v páté písni „We Are Dust“, která mi velmi silně připomněla skladbu „So Why So Sad“ od Manic Street Preachers. Obecně se dá říci, že Larsen experimentuje s novými harmonickými postupy, což je chvályhodné, protože starší tvorba vykazovala jisté známky schematičnosti a repetetivnosti – a i když to na předchozích albech zcela vůbec nevadilo, je otázkou, jak dlouho by to ještě posluchače a především samotného Kima Larsena bavilo.


Na písni „We Are Dust“ lze demonstrovat i největší změnu u vokálů: Larsen se pustil do vícehlasů a například v již zmiňované písni (ale nejen v ní) zaznívají i ženské podkresové vokály. Bohužel spíše než o éterický zpěv víl nebo vábivé písně sirén jde o klasický podkres, se kterým se setkáme v každé druhé popové písni. Jde o další zajímavý krok, který ovšem v mých očích není krokem tím správným směrem. Práce s vokály (i těmi ženskými) se ovšem velice povedla na jedné z nejsilnějších písní alba s názvem „Tear It Apart“. Pokud se odpoutáme od předchozí truchlivé a minimalistické podoby OTWATM a naladíme se na Larsenovu progresivní vlnu, pak u „Tear It Apart“ najdeme velmi slibný amalgám starých dobrých OTWATM a posunu do nových vod.

„The Lone Descent“ ovšem není album, které by každou svou písní šokovalo, objevovalo nová hudební teritoria a zkoušelo žánrový či produkční eklekticismus. Z 11 písní tohoto kotoučku by se téměř půlka víceméně ztratila na předchozích nahrávkách. Některé by zapadly naprosto bez problémů (např. „A Tomb of Seasoned Dye“ nebo „Watch the Skyline Catch Fire“), některé by zřejmě trochu víc vyčuhovaly (již zmíněná „Tear It Apart“ nebo „Absence“), každopádně si ale i staromilci přijdou na své. Některé písně opět vyvolávají onen zvláštní pocit, jako by se člověk ocitl v jiné dimenzi nebo v nějakém prapodivném (ale velice zajímavém) snovém světě. Pohádková či fantaskní atmosféra je někdy i silnější než na předchozích albech a celkově na mě album působí trochu pozitivněji než starší nahrávky, alespoň co se hudební stránky týče. Znatelný je i příklon k větší přívětivosti vůči posluchačům, kterou zosobňuje opravdu silně chytlavá píseň „Tear It Apart“ (po druhém třetím poslechu si ji už budete broukat s Larsenem a jen tak ji z hlavy nedostanete), případně velmi folková (v klasickém slova smyslu) skladba „Immer Vorwärts“, která mi připadá jako Larsenova optimistická odpověď na „A Desolation Song“ od Agalloch. Závěrečná píseň „A Song for Deaf Ears in Empty Cathedrals“ (mimochodem neuvěřitelně silný název i samotný text) pak zní, že Kim Larsen zatoužil i po symfoničtější podobě OTWATM a jako jednu z mála jeho progresivních choutek tenhle krok chválím. Jen doufejme, že nezblbne jako někteří nejmenovaní metaloví interpreti, kteří pomocí symfonického orchestru přetransformovali svou tvorbu na soundtrack s kytarami a blast-beaty.


Pokud si ani po přečtení těchto více než 1000 slov nejste jistí, jaké vlastně nové album OF THE WAND AND THE MOON je, pak věřte, že já sám na tom nejsem o moc lépe. Rozhodně vám však doporučím album nezatracovat po prvním poslechu, protože (víc než jakýkoli předchozí Larsenův počin) jde o velmi živého a nezkrotného tvora, ke kterému si budete chvíli hledat cestu. Po několikátém poslechu pravděpodobně zjistíte, že v některých ohledech naprosto měníte názor na nový směr OTWATM. Kolem a kolem si myslím, že Larsen může díky novému albu získat celou řadu nových fanoušků, protože častěji než dříve sází na žánrově tradiční a přístupnější formy, které doplňuje o svůj skladatelský um a charismatický hlas. Názor skalních (i neskalních) fanoušků podle mého soudu ale nelze vůbec předjímat. „The Lone Descent“ je zcela nepochybně kvalitní album od vyzrálého interpreta, které na rozdíl od svých předchůdců vykračuje směrem z tichého, příjemného, intimního a trochu tajuplného háje kdesi v lesích směrem k novým žánrům, novým harmoniím, novým nástrojů a celkově jinému přístupu ke komponování. Osobně si myslím, že v některých nových teritoriích se Larsen pohybuje jako slon v porcelánu, ale mnohé si naopak velmi rychle osvojil a myslím si, že pokud bude v tomto trendu pokračovat, bude další jeho album tím pravým přelomem v jeho kariéře.

Neznám moc případů, kdy bych u hodnocení alba musel sáhnout k recenzentské berličce s nápisem „To chce prostě slyšet“, ale toto album je neoddiskutovatelně jedním z nich. Dlouho jsem přemýšlel, zdali vůbec udělit hodnocení, ale už jen kvůli kvalitám, které albu zkrátka nelze upřít, dávám „The Lone Descent“ hodnocení 7,5/10. Jedním dechem pak dodávám, že by vás toto hodnocení ani v nejmenším nemělo odradit od (nejlépe několikerého) poslechu, zvláště pokud vám je předchozí tvorba OF THE WAND AND THE MOON blízká.