Něměčtí mořeplavci a vyznavači trýznivých emocí AHAB jsou zpátky se svou třetí deskou, která rozhodně patří mezi nejočekávanější letošní extrémní úrody. A neomezil bych se striktně na doom metalové jádro fans, protože si stojím za názorem, že dopad tvorby těchto vyznavačů nekonečných vln je schopen se roztáhnout do mnohem větší šíře. Tak jako jsou AHAB odhodláni zkoumat daleké hlubiny oceánů, stejně tak je třeba vnímat velkou prostorovost jejich melancholie a úsilí, které vkládají do svých kompozic, jež nejsou zrovna tak daleko od synonym k přídavným jménům, jako jsou nekonečný, hluboký či masívní. Proplétat se společně ve stínu jejich motivů, to znamená být maximálně naladěn na pestrou mozaiku zoufale pomalých rytmů, v nichž lze nalézt určitě víc jak obyčejně odvedené řemeslo poctivého žalu. Cesta našich západních sousedů je přemýšlivou a citlivě propracovanou variací na téma progres v doom metalu. Krůčky se mohou zdát drobné, jen místy scházející z osvědčené stezky, ale je v nich zároveň mnohem větší jistota, soustředěnost a zejména zaručení, že právě tyto pokroky jsou správnou volbou. Po mnohačetných posleších novinky, která je věrna názvu „The Giant“, jsem naprosto přesvědčen, že AHAB skutečně dospěli a podařilo se jim dostat svou hudbu na další úroveň. Tu už nedělí mnoho pomyslných ponorů mezi tajemné útesy dokonalosti. Kapela ve svém přístupu obrací mnoho zajímavých témat a práci s nimi je pak skutečnou slastí si vyslechnout. „The Giant“ není albem na pár přátelských poslechů, ale spíš zanícenou procedurou, která umí navodit velmi specifické chvíle. Myslím, že zrovna ve spojitosti s tímto novým albem nebudu daleko od rčení, že trpělivost se vyplácí. Dle mého se totiž vyplácí jak tvůrcům AHAB, kteří nové písně pečlivě připravovali (neboť „The Divinity of Oceans“ je již tři roky starou záležitostí), tak i samotnému posluchači. Uprostřed tmavě modrých vln ani není kam spěchat.
Pokud jsem na začátku mluvil o pozvolném progresu, tak jej spatřuji hlavně v tom smyslu, že bych AHAB už nerad tituloval termínem funeral doom, i když si jeho prvků stále drží. Daleko více kapelu vidím jako těleso, které překračuje hranice a přitom se příliš nevzdaluje jejich bran. „The Giant“ je logickým pokračováním předchozím dvou děl, není ovšem jen kvapně se vyvíjejícím odrazem minulosti. Bavíme se stále o pečlivém přemýšlení a pomalém postupu vstříc novým výzvám. Mám za to, že AHAB se na novince dostali do nejzajímavější polohy jejich kariéry, vlastně přesně na to místo, kde jsem si je sám přál vidět. Tento lehký a přitom evidentní vývoj mě naplňuje bezbřehým optimismem v dny příští. Ano, optimismem, ačkoliv je muzika těchto Němců nadále velmi sklíčená a negativní. Díky tomu, jak se se svou poslední desku popasovali, nevnímám ani tak smutnou a výpravnou náladu alba, jako spíš jeho vyspělost a řečeno sportovní terminologií, proměněný mečbol vlastního výrazu AHAB. Ocitli se zkrátka tam, kde si zaslouží být.
Musím přiznat, že nejsem zastáncem častého absolutoria, co se týká hodnocení, neboť se domnívám, že skutečně výjimečných věcí zas tolik nevychází, ale sečtu-li všechna pro i proti, nemohu tentokrát jednat jinak, protože mám v kolonce proti naprosto prázdno. A album, které mám nyní před sebou a hledím na jeho neobvyklý (snad až komiksový) obal, vnímám jeho naléhavost, stejně jako brutalitu, pak vidím úplně opačně. „The Giant“ je albem plným. Plným vzkazů burácejícího i klidného oceánu, vyváženého a ve finále vlastně skromně vyhlížejícího materiálu, který nedbá na okázalost a první dojem, ale nechá vás vtáhnout hluboko pod hladinu, kdy zříte samotné dno. A přesně na dně jsou přece všechny naděje spojené se stylem, kterému se po dlouhá léta říká doom metal. A AHAB se svým aktuálním albem, to je ten pravý doom metal se vším všudy. Jsem si vědom, že díky „The Giant“ zážívám až moc neuvěřitelných emocí na to, abych se v konečném verdiktu choval jinak. Jsem přímým svědkem neobvyklého díla a zřejmě také alba roku.
