Přiznávám. BESATT jsou pro mě nevyvratitelným kultem a zaslepeně od nich hltám vše, co během svého dosavadního tažení v předních řadách polské ug bm scény zplodili. Bere mě jejich zrození ve střednětempém „ďasu a jeho velebnosti“, vyzrávání v ušpiněné „pekelné smršti“ a „obětování ďáblu“, triumfování v techničtějších rejdech „černé mše“ a s „vítězstvím antikrista“, opakovaně a se zalíbením si listuju v ještě nezažloutlém „katalogu démonů“. BESATT vždy rubali poctivou čerň bokem od profláknuté směsíce black+death mejdinpoulend a razili přímočarý satanismus bez úchylek k opatrným alegoriím. I tím si mě s každým dalším svým dílem dál a znova získávají. S jejich novinkou „Tempus Apocalypsis“ teď nadešel čas finální pomsty na kostelní lůze. Čekal jsem, že se do toho BESATT opřou ve vší vážnosti brutálně hned od prvních taktů, ale takové kolo kolo mlýnské fakt ne. „Tempus Apocalypsis“ není předzvěst konce světa, je to jeho přímý přenos. Ve zrychlených, narubaných obrazech, jak se o překot promítají v mizejícím vědomí univerza. Dokud totiž tady ještě žijem, rychlost vítězí a s ní blasfémie, pohrdání božským i světským a rýmovaný kravál na entou.
BESATT vždy plivali na nebe, nikdy ale nebyli tak kurevsky rychlí a agresivní. Nechci srovnávat nesrovnatelné dnes a dříve, Poláci byli každým svým albem originál a vždy našli nový recept na to, jak zatočit s pámbíčkáři. Na novince teď nakládají své flákoty z rasa do řádně odleženého láku staromilského thrashe. Vynikající první dvě skladby desky by padly jak ulité na kterékoli z klasičtějších alb Petrozzova stvořitele. A počtem hvězdiček, které jim náleží, by strhly noční oblohu, nejen hodnocení patřící k recenzi. Vydatná krmě pro hladové šiky vojska apokalypsy.
V rychlotaktní palbě „Tempus Apocalypsis“ se každý ze společenství ve zbroji jistě nabije po svém. I když to třeba bude chvíli trvat, než chytí tempo a páru, o čem to v detailech vlastně je. Deska je hodně rafinovanou záležitostí. V něčem se dává hned na první poslech (myslím zas na první dvě skladby), jinde jí je třeba dopřát času a více odvážných ponorů do apokalyptického víru. V hloubce se skrývá kompoziční minimalismus, který té ďábelské krasojízdě dává nějaký ten řád a nějakou tu pohodu. S novými BESATT to zkrátka chce místy trochu více trpělivosti, aby se dalo čeho chytit a nebyly to jen rohy rohatého.
Obecně platí, že zásadnější změny v sestavě posílají zaběhnuté kapely spíše ke dnu. BESATT ale rošády v ansámblu svědčí. Beldarohův vokál je na novém albu, stejně jako na předchozím „Demonicon“, už přirozeným a neodmyslitelným výrazem pro „posedlé“ a na svérázného Fulminea se vzpomíná jen z nostalgie. Že této značce změny prospívají, dokazuje i obměna dvou třetin kapely krátce před natáčením novinky a co z toho vzešlo.
Provětraní BESATT si to ve jménu pekelné obsese bleskem šinou dál po scestí a na principu výkonného žacího stroje přes kérchovy znabohů. Se zaplesáním se k jejich pouti přidávám. Deset si pro ně ale schovám na dobu, kdy to všechno kolem apokalypsy dotáhnou do skutečného konce. K tomu jim dopomáhej Bůh. AVE MASTER LUCIFER!
