Deprese, sebevražda, beznadějný náhled na svět - tyto (ne)hodnoty provázejí člověka v jeho lopocení již od doby, kdy si začal uvědomovat svoji existenci. Tyto témata se dříve nebo později musela zákonitě objevit i v hudbě, která, pokud je upřímná, velmi často reflektuje samotné nitro tvůrce. A která hudba by byla k vyjádření tohoto negativismu lepší, než black metal, který má většinou misantropii a nihilismus v "popisu práce". Možná i proto se nejrůznější "sebezničujicí" projekty objevují na scéně rychlostí prašivek po kyselém dešti. A jednou z nich je i hudební výplod zmučené duše z Lipska, řikající si Anti, která stojí za hudbou a jeho bývalého kolegy z Darkmoon Warrior, který se stará o vokální stránku věci. Tato dvojice vydala roku 2005 CD-R demo "Longing for the end", které letos následoval plnohodnotný debut "The Insignificance of Life". kterým se budeme zabývat podrobněji. Při výše zmíněném nárůstu podobně zaměřených kapel, kdy slovo "trend" rozhodně není od věci, se nám nabízí jedna neodbytná otázka: Má Anti co nabídnout posluchači, když se dnes na něho valí trýznivé blackové litanie prakticky ze všech stran?
První, čeho si na "The Isnignificance.." posluchač všimne, jsou samplované bicí, které jsou zde velmi znát. Obzvlášťe při rychlém začátku, kdy počítačově znějící rytmičák udává přesné tempo a výsledek evokuje např. staré Trollech. Někdo by si patrně mohl stěžovat na strojovost, ale rozhodně se nedá zapřít jistá dávka intenzity, daná jejich výrazným zvukem, což je rozhodně k dobru věci. Škoda jen, že tato rychlá pasáž je na albu jenom jedna. Zbytek se totiž nese v pochmurných, pomalých tempech, kde umělost bicích není tak znát a které dávají vyniknout smutku a utýraným emocím. Občasné zvraty do vyšších rychlostí by ale byly zpestřením. Dále bych se pozastavil nad vokálem, ale nečekejme tradiční vřeštění paviána,
zamotaného do ostnatého drátu. A. Kriegův silně zkreslený, zamlžený hlas recituje depresivní, úzkostné litanie, až člověku běhá mráz po zádech a dodává hudbě zvláštní klaustrofobní nádech. Šestistrunkám a čtyřstrunce bych si dovolil vytknout jednu věc a to, že mírně zanikají pod již zmíněnými bicími, ale jinak tvoří překrásné, pochmurné "melodie" s notnou dávkou naléhavosti. Anti netěží stále z jednoho a tak i není nouze o pochmurné preludování na nezkreslené struny (někomu se již může zdát jako klišé) a jeho hráčské prsty i párkrát zavítají do vyšších pražců, než je obvyklé.. Co mi ale přijde vskutku trestuhodné, je délka celého alba, čítající něco málo přes 22 minut. To je délka vhodná pro EP, nikoliv pro plnohodnotné album. Kvantitu ovšem vynahrazuje kvalita. Anti předvedli, i přes několik much, vynikající, náladovou práci, která má na úroveň a ukázali, že mají veliký potenciál. Jak již bylo zmíněno, suicide kapel je mnoho, ale jen některé v tom závalu hudebně vyniknou. A Anti se to podařilo.
