„Fimbulvinter“ přesně ukazuje, že kapela i nadále hledá neobjevené. S novinkou je jasně slyšet více kytarovosti. Folkové aspekty kapely se kytarové hudbě na novince více straní, nalézají prostor sami pro sebe, místečko, kde vynikají pouze ony. To je na první pohled nejvýznamnější a jasně viditelná změna. Celkové vyznění alba je ale mnohem, mnohem naléhavější…
Vidím muže s tváří ošlehanou těžkým životem, vydávajícího se vysokým sněhem k blízkému lesu. Připadá mi nešťastný. Vidím, jak padá před majestátem stromů na kolena, vzhlíží ke korunám, či nebesům. Netuším, co může prostý člověk chtít v takové pozdní době, v čase třeskutého mrazu od stromů, od přírody. Měl by přece být doma se svou ženou, s dětmi. Ale on.. on promlouvá k přírodě! Z posledních sil ji prosí za odpuštění. Důvod? Netuším, není mu rozumět… Chvíli z jeho úst létají jiskry tak agresivně, jako by hanil vše živé a člověčí, chvíli tak naléhavě, až skoro brekem prosí. Zcela bez síly padá na zem, sněhové přívaly halí jeho tělo bílou barvou. Ticho… Zdá se, že je po všem. Přesto najednou příroda jeho nářky vyslyší. S naprostým klidem mění monolog muže v dialog člověka a přírody. Nemluví jasně, odpovědi mu podává v jinotajích a metaforách. Vše kolem zahalila neskutečně silná atmosféra, tak melancholická, tak zasněná. Ve vzduchu je cítit neskutečné napětí a je nad slunce jasné, že ten téměř mrtvý muž ji slyšel. Slyšel tu odpověď, která mu dala sílu žít. Je jasné, že ji dokonce pochopil, protože se pomalu zvedl a
přírodě jasně odpovídá. Je to tak blažený pocit, když oba ví, že ten na druhé straně zjistil, že v tom není sám. Příroda dokázala ocenit bláznivého muže, v nocích se brodícího sněhem jen kvůli ní. Člověk naopak dokázal sám sobě a nejen to, že ona všemocná dokáže lidem podat pomocnou ruku i v době, kdy na ní všichni jen plivou…
A v tom je právě celá síla „Fimbulvinter“. Čtyři kompozice na mě působí přesně takto. Eisenslav svým mistrným vokálem, stojícím na místě onoho blázna, dokáže měnit polohy tak přirozeně a přesto s takovým výsledkem. Agresivně žene skladbu jak vichřici zasněženou loukou, dokáže však zmírnit a nálehat. Viterzgir svou kytarovou hrou navozuje kýženou atmosféru. Některé jeho melodické pasáže až mrazí v zádech. A úkol přírody? Vždy, když se vše zklidní, kytary přestanou burácet a vokál utichne, právě flétny a sopilka jsou ty nástroje, které této dvojici odpovídají. Odpovídají tak lehce a zasněně.
Po zhruba týdenním poslechu mi zůstává z „Fimbulviner“ rozum stát a já jsem stále na okraji lesa, bláznovi odevzdávajícímu přírodě poslední síly za zády a naslouchám. Osobně kašlu na všechny politické projevy této kapely, jen poslouchám a vznáším se na jejích křídlech! Majestátní příděl neskutečné hudební invence podtrhuje cover verze „Stormride“ kapely Branikald, kterou Kroda podala navýsost osobitě a originál přeskočila o několik délek stoletých stromů! SKVOST, SKVOST pánové.
