Často dostávám zprávy tajemných entit, které mne nutí vzít si kabát, a jít se projít po městě či vsi s nějakou hezkou a působivou kanálovou skupinou. Na tyto chvíle vzpomínávám velmi rád, vždy určitým způsobem patří k nevšedním a nezapomenutelným zážitkům. A také si myslím, že ti tajemní tvorečkové a rarášci dlouhou dobu nepřestanou a nepřestanou. Inu, zadal jsem jim novým (a vlastně i debutovým) albem skupiny Grom dost podstatný důvod k otravování mé zdravé vůle. Tato prazvláštní skupina z Chorvatska mi učarovala tak nečekaným způsobem, jakým zapůsobí skutečně málokterá. Zasněte se a představte si procítěnou, lehce melodickou a dojemnou hudbu s decentní přítomností varhan, jenž opěvuje krásy lesů a zimy. Ale v tak garážovém podzemním zvuku…
Na šachovnici kanálové kvality a srdcervoucích motivů je nám představeno několik poutavých balad, které silně dýchají atmosférou, jako by byly zrozeny přímo z promrzlých a zasněžených chorvatských lesů. Lkavá kytara, jenž se rázně klene nad celou kompozicí mě skutečně dokázala zaujmout, ale na druhou stranu příliš nestrhávala mou pozornost jen na sebe. Akordy velmi dobře poskládané, nasáklé vůní jehličí a mrazivé jako vítr z hor, nečekaně zajímavě vynikají právě ve výše zmíněné (avšak neúmyslné) nekvalitě nahrávky. Jemné varhany nenápadně vykukují přes zdánlivě neprostupnou bariéru pekelného lomozu, notně podporovaného bubny, jsou vcelku povedené a vykreslují řadu momentů, které za to opravdu stojí. Pokud někdo tvrdil, že do undergroundu nepatří klávesy, tady má další zjevný argument, proč tomu tak není. Navíc je klávesová práce ušlechtilá, neruší a přitom nestrhává zbytek materiálu do jakýchsi odrhovačkoidních praktik. A co bubny? Ano, bubny jsem byl velmi potěšen. Perfektní klepec starého zvuku a kvalit, který má spád, energii a nutný kus zběsilosti. Přitom nejde o nějak složité bubnování! A bubeník sám taktéž nepatří k naprosté špičce. Ale jeho hru takového formátu, zuřivou a ráznou tu s radostí vychválím.
Takže to bychom měli hudební stránku takřka na výbornou, co zbytek dojmu alba? Atmosfericky strhující do poslední minuty a okamžiku. Stačí vám tohle vysvětlení? Kouzlo černých hloubek ve vegetaci jehličnanů (navíc vše v bělošedém), osamělého putování a hrozivých periférií zapomnění a zmaru obstálo vskutku s fanfárami a vavřínovými věnci. Poskládat hudbu pocitově tak, aby vydržela být zajímavá a procítěná až do konce, považuji osobně za největší umění. A která skupina toto dokáže, má polovinu své geniálnosti na svém prahu. Když ještě k tomuto veledílu připočítám ten stále zmiňovaný a vyzdvihovaný zvuk, který dosáhl svých „kvalit“ díky garážovým seancím, při kterých tvořili tito nadšenci svou hudbu s opravdovou láskou (která je mimochodem intensivně cítit), dostává se nám do ruky album neuvěřitelných předností. A téměř pevně věřím a doufám, že nezůstane zapadnuto v nánosech hudebního marastu. Winter Requiems je jeden z největších hudebních klenotů tohoto roku. Možná i tím největším.
|
