 Když uplynulo několik měsíců netrpělivého čekání na novou desku a "slibované" datum vydání už bylo v kalendáři o nějakou tu stránku dozadu, byly všechny nářky a kletby na hlavu vydavatelství u konce. Celé dva roky trvalo čekání na následovníka "Nikdy nepokřtěni". A jak už kapela předeslala, deska byla pojmenována "Uctívání temné zuřivosti". Řekl bych, že tento název přímo zapadá do konceptu samotné kapely, a ta tedy opět nijak nevybočuje ze svých "hluboko" vyjetých kolejí. Otázkou zůstává, jestli je to dobro, nebo zlo na bedra Inferna. Takto bychom mohli vlastně posuzovat veškeré kapely a stejně bychom se nepohli z místa. A tak jako čert se drží svého kopyta, tak i Inferno se drží svých oblíbených témat, respektive Adramelech. Opět se snaží udeřit na mnohá citlivá místa, život-smrt, hnijící kříž a potažmo pohanství spojené s našimi předky. Tyto teze nemusí být každému po chuti, avšak právě na nich si vybudovalo Inferno svou dřívější, a také logicky současnou podobu. Předchozí desku otevřel Adramelech s písní na rtech a se slovy "Nesnášenlivý, bezbožný černý kov" a ta se tak po všech stránkách i prezentovala, ale dnes jsme se přeci posunuli o dvě léta vpřed.
Tentokrát black metalové peklo rozpoutá intro, o které se postaral Urok od srbských kolegů The Stone (rovněž outro pochází z jeho dílny). Následující skladba "Když zima přichází" je jednou z těch, které Inferno představili při svých živých vystoupeních již výrazně dříve před vydáním samotné desky. Při živém poslechu se skladba poslouchala velice dobře, ovšem působila lehce novátorsky.
Tento jev má na svědomí tok času. Můžeme tomu říkat vývoj? Na albu samotném jsou skladby o dost jinde, než byly ty z "Nikdy nepokřtěni". To, že jde o black metal, je zbytečné zdůrazňovat. Důležité však je, že v dnešní podobě je o nějakou tu třídu výš, a to prakticky po všech stránkách. Už při prvním kontaktu se zvukovou stránkou desky je patrný velice příjemný zvuk. Co je však důležité, zmizela ta pomyslná "nehybnost", tak typická pro předchůdce. Nyní cítím skutečný chlad, bolest, nenávist a především dynamickou sílu a důležitý tah na branku. Jsem skutečně překvapený, jak výborně čitelné jsou všechny nástroje, s jakou přesností si pohrávají kytary, i občasná kytarová sóla jsou velice přesvědčivá. Jednou působí bestiálně, jindy zase vychytrale. Nevím, jestli je to dostatečně jasně a pochopitelně naznačeno, ale přesně takové pocity se postupně dostavují. Jistě, pocity jsou důležité, a to velice. Inferno dokázalo vždy vytvořit poutavé melodie a ani dnes tomu nebylo jinak. Dnes jsou však tyto melodie daleko více propracovány, rozebrány jakoby více do hloubky, prozkoumány a následně zhotoveny s hráčským citem. Klíčovou se stává rošáda, která střídá širokou škálu tempa a zároveň diktuje melodie předvedené s kytarovými sóly. Zajímavým doplňkem se jeví skladba "Píseň krve, ohně a odporu" , nějakým způsobem ve mně totiž evokuje vzpomínky na desku "Duch pohanské síly".
Když jsem psal o čitelnosti nástrojů, nezmínil jsem se o bicích. Bicí jsou pro mě tak trošku záhadnou alchymií. V jednu chvíli se Belphegor tváří, jako by neuměl do pěti počítat a jindy si vystřihne úžasnou sypačku, kterou zdobí brutální přechody.
Inu, toť hudební nástroje. Dalším "instrumentem" je Adramelechovo hrdlo, které je již od počátku poznávacím znamením Inferna. Mně osobně velice imponuje, pokud zpěvák zpívá česky a srozumitelně. Nechci čeřit vodu, ale pokud jsem Čech, měl bych zpívat česky a ne anglicky jako každý druhý "umělec"! To, že je angličtina lépe srozumitelná a poslouchatelná, je sice pravda, avšak jakou roli to hraje zrovna v black metalu? Pokud je však text v češtině, je daleko víc pravděpodobné umět zachytávat jednotlivé fráze. A u Adramelechova vokálu to platí dvojnásob. Setkal jsem se s výtkou, že Adramelech postrádá u svého hlasu nějaký více black metalový element a hodil by se spíš do nějaké žánrově jiné kapely, ale já naprosto nesouhlasím. Opět a zase jde jen o věc názorů.
Naprosto dokonalým bonbónkem na konec je znovu nahraná skladba "Peklo na zemi", která figurovala na stejnojmenné demo nahrávce. Právě ona výborně vystihuje celkovou atmosféru "Uctívání temné zuřivosti" a pokud se ohlédnete pozorně zpět, je zde nádherně vidět, nakolik se kapela vrátila - řekněme ke kořenům a nakolik vytasila opět s něčím novým.
Na spokojenosti přidá i fakt, že booklet alba vypadá velice schopně a zastává všechny tradice kapely. I když jeho punc dokonalosti shazují gramatické nedokonalosti v textech. Na druhou stranu na tom prakticky nezáleží, ale i přesto mě to trošku mrzí.
Co říct závěrem? Nejočekávanější deska (tedy pro mne) českých luhů a hájů je venku. Klidně to řeknu na plnou hubu, "Uctívání temné zuřivosti" je to nejlepší, co Inferno vyplodili za celou svou existenci. Každý si dobře uvědomuje, jak hluboké zářezy do dějin českého podzemí Inferno vytvořilo a já jen doufám, že jich bude daleko více.
|
