I když většinou své sluchovody proháním dosti odlišnější hudbou, na finskou „battle metal“ skupinu Turisas trpím jistým druhem obsese. Někdo to možná nazývá kýčem, mě z toho mrazí v zádech, někomu to přijde rozjuchané, já jsem z té epičnosti nadšen… Tak jako tak, tito pánové toho za poměrně krátkou dobu stihli vcelku mnoho a i když mají za sebou takřka 11 let existence, pomyslný pytel se s nim roztrhl až po vydání prvního alba „Battle metal“ čtyři léta zpět.
Jaké by měly být atributy ideální hudby pro živé hraní? Musí být živá, výrazná, a v neposlední řadě by měla mít magickou moc uchopení posluchače a jeho následné totální pohlcení do sebe samé. Nebudu déle zastírat, že tímto vším (alespoň z mého pohledu) tato banda švihlých varjagů disponuje, pokud připočtu válečné malůvky, řádně chlapácky zapařené kožešiny a kopu charismatu k tomu, očekával jsem první pražský a první samostatný koncert (tedy neplnící úlohu supportu) u nás jako na jehlách.
Když jsem s mírným předstihem dorazil, bylo Rock café už solidně zaplněno rozličným lidstvem, převážně médlového středního proudu, jak čas postupně postupoval, začal dav notně kynout a vyplňovat i tu poslední skulinu horních prostor, netrvalo naštěstí dlouho a lidská masa byla vpuštěna do útrob klubu, kde ovšem došlo k dalším prodlevám před uzavřeným sálem, neboť hlavní hvězdy evidentně zkoušely aparaturu.
Toto sice bylo od hudebníků velmi profesionální, bohužel to však zapříčinilo další čekání, neboť první předskokani, tuzemská Panychida, neměla čas na vlastní nazvučení. Obecenstvo, nyní již vpadlé do haly, tedy muselo ještě notnou chvíli nahlížet těmto pánům doslova „do kuchyně“. Jak minuty ubíhaly, nervozita stoupala a vokalista G.H.M. vrhal omluvné pohledy k početné sebrance pod podiem. Vše bylo urgentně vyřešeno a mohlo se začít hrát. Dle mého soudu je převeliká škoda, že dostali velmi skromný prostor, na který akorát vyšly pouze čtyři písně z debutového alba „Paganized“. K mému soukromému štěstí, volba padla na ty největší pecky, takže divácký kolektiv byl po sobě nacpán věcmi „Final Donation“, „She was the Water“, „Running out of Rules“ a v neposlední řadě ožralecká „Pageant of the Eternal Ones“. A diváci? Světe, div se, oni řvali… Řvali, a i když příliš netančili, tak velmi pochvalně… I přes dlouhé čekání, i přes to, že většina z nich zde byla kvůli jiným kapelám. Panychida předvedla sice krátký, ale skvělý, zvučný a energický set, kterým se bez problému vyvlékla z degradujícího označení „support“ a předvedla výkon, který nezůstal za „hvězdami“ o nic pozadu.
Po lehkém tanečním rozehřátí (nešlo jinak) došlo k lehkému přestavění bicí soupravy na „stejdži“ a vypití pár redaktorských piv pod „stejdžem“. Nastoupili Norther. Abych se přiznal, nikdy jsem se s jejich hudbou blížeji nesetkal a i přes jejich nespornou popularitu, která se odrážela na početné omerčndajzované omladině, jsem jimi byl prakticky nezasažen. To se posléze ukázalo jako pro mě vcelku pozitivní skutečnost. Jak totiž řekl jeden známý: „Je to příliš finské.“ Mnozí nechť prominou, nikdy jsem nebyl příznivce skandinávského speed metalu s drsňáckými vokály, se vším, co k tomu patří; očními stíny, poněkud moc ekvilibristickými sóly a onou nechutně „spídovou“ hnací rytmikou. Nebudu používat slova jako „teplý“, bylo by to pejorativní vůči jejich příznivcům a ostatně black metalového nadávání na jiné styly jsem si dosyta užil ve sladkých patnácti letech.
Nějak jsem tedy strávil úsek těchto pánů, abych se posléze mohl nadrat dopředu, přišel čas na moji choutku – Turisas. (Milý čtenář nechť si odpustí představu hrozícího HansKopfa u folklórních hopsaček, škodí to mé imidž.:)) Po obligátním ladění a stavění, který obstaral tým bedňáků, vybavený snad úplně vším, včetně baterky, se na podium začaly hrnout první zmalované postavy a začalo to. Co? Jeden z nejlepších koncertů od posledního pražského vystoupení Satyricon v Abatonu. Křepčením uřícené mysli se mlhavě vybavují kusy jako „To Holmgard and Beyond“, „A Portage to the Unknown“, „Miklagard Oveture“, „One more“, „As Torches Rise“ atakdále, atakdále… Člověk byl stržen masou těl, zmítán rytmem, nadnesen pompou, uchvácen krásou, připadal si zkrátka fakt dobře. Nešlo si nezařvat refrén, nešlo nehrozit, nešlo nemávat hlavou, bylo mi opět nějakých 14-15 let a já byl na svém prvním metalovém koncertě, fenomenální. Sám jsem se divil míře svého nadšení. Hudebníci do svého výkonu dávali vše, zmalovaní, zakutí, profesionálové a přesto velmi komunikativní a spolupracující s publikem. Došlo k několika delším promluvám, poněkud klišovitému chválení českého piva, spojeného s koštováním Braníka. Neustálé hecování bylo na denním pořádku. Zpěvák běhal po podiu jako divý, houslista si svůj instrument div nepřešmrdlal vejpůl a mému pohledu neunikla hostující hráčka na akordeon, sličná jako princezna Leia.
Ano, došlo i na Rasputina. Následovalo všeobecné nadšení a pařba do diskotékových rytmů. Všichni si ještě vyřvali píseň „Battle metal“ a bylo vymalováno…
Bylo to za námi, povinnosti následujícího dne před námi, šlo se spát, jiný šel pít, třetí nevím co a čtvrtý vše najednou. Vynikající akce, nevím, co bych řekl závěrem, zážitek…
|
