 Nemá smysl se dlouho patlat v předvařené omáčce, pokračujeme v seriálu Der Blutharsch i nadále. Již jsme se dozvěděli o transformaci, mutaci a segregaci z takřka klasického martial industrialu v jakýsi kytarově-folklórní bordel. Co následuje dál? Obskurní dechovkové techno? Rosenbergův pornorap? Nic extra šíleného, minulý rok vyšlé album „The Philosopher´s Stone“ ukazuje, že „When did Wonderland End?“ nebylo pouze výkřikem do prázdna, smyslupustým experimentem, ale skutečným vykročením do nové cesty.
Zatímco ona minule recenzovaná nahrávka byla pouze prvním krokem, kdy jedna noha už nesměle šmátrala v nových prostorách, ale ta druhá ještě stále pevně stála na původních kořenech, kdy stále byla pevně cítit ona elektronická tradice a kytary byly dle mého soudu veskrze doplňujícím elementem. Nyní je tomu jinak, už od prvních tónů alba je patrno, že onen strunový šmach zde nehraje druhé housle, potažmo kytary, ale že se stává jedním ze základních stavebních elementů celku. Základ písní nyní tvoří lehké distoršnové brnkačky, údery, ekvilibristická, rozvleklá sóla, akustické akordy, o tom je nyní Der Blutharsch. Je zajímavé sledovat, že zatímco kdysi ortodoxní metalisté se posunují směrem k elektronické hudbě, u klasika industriálního žánru je tomu naopak. Rytmika je zde velmi rozličná, nikdy se však nedá přesně podchytit, jednou zde máme houpavý blues, onehdy zase elektronické beaty, Wolfkindův styl je opět velmi patrný. Vokály skvěle doplňují tuto kupu zvuků a hluků, většinou zpívající ve sborech, což v kombinaci s častou němčinou nesmírně připomíná Einstürzende Neubauten. Máme zde také přidušený, decentní projev, který opět vyvolává dojem cigárka v koutku, pozdní noční hodiny a samoty u klavíru. Jak tento mišmaš nazvat? Psychedelický rock? To stále není ono. Martialem se to také nazývat nedá a neofolkem už vůbec ne. Nemohu si pomoci, ale Albín se svojí partou rozehrávají cosi velmi svojského, neotřelého, nového. Nikdo jiný asi nic podobného v dohledné době hrát nebude. Stačí se pouze zadívat na soupisku nástrojů, dočteme se zde takových šíleností, jako jsou indiánské píšťaly, klarinet, harmonium atd. To vše se tam dá zaslechnout a posunuje celek opět do velmi psychedelické roviny.
Nebudu zakrývat, že onen „Kámen mudrců“ je neskutečně bláznivé, s trochou nadsázky dadaistické dílo, přesto si kupodivu drží velmi jednotnou formu a osobitý styl. Lidé, navyklí samplování fašistických řvounů do pochodového rytmu, budou rozčarováni, což možná i byl trochu účel. Tak jako tak, i když se uniformy mění, rokenrol zůstává navždy!
K recenzi zaslal: HauRuck!
|
