Když se jednoho dne loňského léta na stránkách Agonie objevilo k dispozici mcd „I am God“ jakési kapely Krypt, nepřikládal jsem mu téměř žádnou pozornost až do doby, kdy mi informace o desce prozradily jasná fakta. Krypt jsou tedy prosím pěkně jakýmsi pohrobkem Tsjuder. Pohrobkem, jakým jsou kupříkladu i Vreid kapele Windir. Po dvou ochutnávkách z „I am God“ přichází v těchto dnech plnohodnotný debut kapely „Preludes to Death“.
Zatímco v Tsjuder si Nag obstarával v klidu především svoji basovou kytaru a vokál, Krypt jsou kompletně jeho dítě, a tak kromě Desecratorových bicích skládá všechnu hudbu sám. Je nad slunce jasné, že Krypt jsou přesným Nagovým předobrazem, jakýmsi jeho hudebním autoportrétem. „Preludes to Death“ jsou narozdíl od tvorby Tsjuder jasně old schoolovější záležitostí. Potkávají se zde vlivy různých stavebních pilířů norské black metalové scény, které ovlivnili téměř každou black metalovou kapelu na světě a Nag tyto vlivy doplňuje svým vlastním rukopisem. Snažit se v tuto chvíli srovnávat s tvorbou Tsjuder, asi bychom příliš neuspěli.
Nag si téměř po celou dobu pohrává s kombinací tisíckráte ohraných riffů a hudebních postupů, kombinuje je se svým vlastním citem pro black metalovou kompizici, svými vlastními postupy a riffy. Výsledkem jsou zatuchlé skladby, ze kterých sálá pravověrná norská škola a přesto ani na minutu nemáte pocit, že by jednalo o jakýsi stylový vývar. Vcelku často jsem se při poslechu „Preludes to Death“ setkával se šlapavými tempy bicích a nejméně stejně často si říkal: „Tady to smrdí black’n’rollem.“ A skutečně. Skladba „Krypt“ kupříkladu místy opravdu notně zavání novými Satyricon, jen se značně hnilobnějším závojem. „I am God“ je naopak skladbou přesně opačnou, skladbou nenávistnou a od začátku až do konce.
Po zvukové stránce není téměř co vytknout. Kluci měli jasnou představu, jak by měly „předehry smrti“ znít. Zvuk, který musí znít zatuchle, špinavě. Zvuk, který musí současně vyzdvihnout nahrávku po dynamické stránce a dát jí energii. Zvuk, který ale zároveň nesmí schovat nic z Nagova a Desecratorova hudeního umu, tudíž naprosto čitelný. Všechno tohle debutová nahrávka kapely splňuje.
„Preludes to Death“ je skutečně velmi zajímavou kombinací staré a nové školy, barvitosti a přímočarosti. Album plné protikladů sesumírovaných v jeden vyvážený a kompaktní celek zahalený hnilobným a přesto dokonale čitelným a chtěným zvukem. Nag a Desecrator albem „Preludes to Death“ dokázali, že strýček Satan žije i v roce 2008.
|
