Je vcelku obvyklé srovnávat minulost a přítomnost kapel, jež se za svou existenci nějak změnily. Většinou se ale jedná jen o prázdné tlachání typu co je lepší a co ne. Na nové desce je však něco, co umožňuje dobré srovnání staré „necro“ tvorby a té nové, a to nové zpracování skladby „Satanarchist“. AN už podobný krok provedli na „Eschaton“, kde znovu nahráli „Necrogeddon“. Jednalo se o krok velmi povedený, možná, že i novější verze lehce překonala tu starou, ale to teď není důležité. „Satanarchist“ podle mě zobrazuje několik velice důležitých věcí. Na běžné hudební poměry ANAAL NATHRAKH je tenhle song docela ploužáček (vím, že přeháním). Ale nikdy by mě nenapadlo, že by snad na „Total Fucking Necro“ zněl nepatřičně. Totéž si nemyslím ani o jeho umístění na „In The Constellation of the Black Widow“. I když je na první poslech jasný rozdíl mezi oběma nahrávkami, ANAAL NATHRAKH si pořád hrají svoje. Ale jeden problém by se přece jenom našel…Na muzice ANAAL NATHRAKH mě vždy přitahoval pocit jakési beznaděje. Pocit, že za 5 minut dojde ke kolapsu reality a vy jste ve své nicotnosti nic nedokázali. Frustrace, která místo slabošského fňukání vede k neobyčejnému vzteku a hněvu.
Neříkám, že na nové desce se tento pocit nevyskytuje. Žel však už velmi střídmě. Na albu je docela dost momentů, ze kterých si průměrný metalista bude říkat, jak nehorázně brutální jsou. Album opět o něco více kombinuje příjemnou melodiku s vyhlazovacími úprky. Docela jsem se pobavil u závěrečné „Blood Eagles Carved on the Backs of Innocent“, která je doslova ztělesněním předchozí věty. Ale co se týče opravdového „necro“ feelu, ten jsem si užil snad jen ve skladbách „The Lucifer Effect“, „I am the Wrath of Gods and Desolation of Earth“ (ano, obvyklá odpověď na „Pandemonic Hyperblast“ je zde) a snad i „Terror of the Mind of God“, či „The Unbeliavable Filth of the Soul“. O ostatních skladbách nelze hovořit jako o špatných, jen jim však něco maličko chybí.
A teď se milí čtenáři přihlaste. Kdo si dobře přečetl náš rozhovor s Mickem Kenneym?
Hovořilo se tam o možnosti živých bicích na studiových nahrávkách a Mick se nechal slyšet, že by nová deska MOHLA mít kompletně živě nahrané bicí. No, nestalo se tak, ale na druhou stranu je rytmika extrémně dobře naprogramovaná. Ta vždy podle mě tvořila druhotnou roli v hudbě ANAAL NATHRAKH, tentokrát je ale postavena do popředí. To by jistě nebylo možné bez skvostného zvuku. Jestli mohu říci, že je „In The Constellation…“ v něčem nejlepší, pak je to určitě zvuk. Nástroje zní velmi živě a některé instrumentální a zvukové překvapení hned činí nahrávku zajímavější. Záměrně si nechávám velice důležitý aspekt hudby na konec a shrnu jej jedinou větou. Vokál Davea Hunta je skvělý a agonický jako vždy!
Zvláštní. Tento rok vychází spousta zajímavých a očekávaných desek. Avšak naprosté většině chybělo něco, aby se staly opravdu, ale opravdu výtečnými. Je problém ve mně, nebo za mé zklamání snad může samotná hudba? Nevím, to ukáže čas. Ale co se „In the Constellation of the Black Widow“ týče, mohu zatím říci, že i po prvotním nadšení se jedná pouze o další ANAAL NATHRAKH.
K recenzi poskytl: Candlelight Records
