Každé album DRUDKH je něčím zvláštní, a nejde popřít, že výjimečné. Genialitu počinů jako „Blood in Our Wells“ či „Autumn Aurora“ opomenout nelze. Očekávat ale, že by DRUDKH stále hráli to samé (důkazem budiž „Songs of Grief & Solitude), je poněkud pošetilé. Novinka „Microcosmos“, nástupce dva roky starého „Estrangement“, je v jistém směru albem, které se tak trochu podobá, ale i nepodobá žádnému, které kdy Ukrajinci udělali. V prvé řadě je mnohem více black metalové a agresivnější, ale zvukově velmi čitelné a stále atmosférické. Ano, DRUDKH přijít o atmosféru, ztratili by tím vše, co je dělalo jedinečnými. Některé pasáže „Microcosmos“ mi připomínají melancholii „Blood in Our Wells“, jen s tím rozdílem, že zde neslouží jako nosné části alba, ale jako obohacující prvky – pro příklad skvěle poslouží skladba „Decadence“. Z těch agresivnějších momentek je zřejmě nejvýraznější „Distant Cries of Cranes“, která nabízí na DRUDKH až neobvykle rychlé a black metalově „ryzí“ pasáže. Nicméně i ty jsou posléze doplněny něčím, pro kapelu tradičním a obvyklým. Takže pokud si lze z prvního poslechu „Microcosmos“ něco odnést, je to hlavně poznatek, že Blagih a spol. ke starým elementům tvorby přidali trochu agresivity.

Doposud zněl popis nového alba vcelku pozitivně, co je však důležité říci, je, že postrádá trvanlivost. Ve své podstatě nabízí opravdu hodně hluchých míst a na někoho může působit nenápaditě, líně, či dokonce nijak. Výhodou tak naproti těmto slovům může být zřejmě nejlepší zvuk v historii DRUDKH, který si stejně jako většina posledních desek drží autentičnost, uvěřitelnost a živost. V žádném případě se nejedná o nic umělého.

Z DRUDKH ale tak i tak vymizelo ono koření, které vyvyšovalo většinu předešlých alb. Většina nového materiálu zní poněkud všedně a snad i předvídatelně. Nesetkal jsem se ani s jediným momentem, který by mě nějak výrazněji nutil posunout stopáž o pár sekund zpět, abych ho vyslechl znovu. Mohli bychom „Microcosmos“ nazvat nenásilným albem, který člověka nenudí, ale ani nijak při poslechu nezajímá. Pokud bych měl ale vytýčit alespoň jednu nejlepší, nejnápaditější a nejchytlavější skladbu, byla by to určitě „Ars Poetica“. Kytarově se totiž pohybuje někde na pomezí starší tvorby s odkazem na agresivitu té nové, přičemž v sobě snoubí mnohem více zajímavých pasáží, než celé album dohromady. A hlavně, má naléhavý potenciál, což zbytku alba jednoznačně chybí. Jak se říká u lidí „lhostejnost je nejhorší“, tak to platí i u hudby, bez výjimky. Pokud si hudba neklade na posluchače výraznějšího nároku a nenutí ho, aby se musel soustředit, je plytký výsledek nasnadě. Nemyslím si, že by DRUDKH byli kapelou, od které bych někdy něco podobného očekával. Ale ejhle, nyní musím tomuto problému čelit, a snadné to rozhodně není. Mé sympatie k DRUDKH nikdy nebyly výrazně pozitivní, nepřevyšovaly ani ty negativní, měl jsem jednoduše neutrální postoj, který vždy „zintenzivněl“ v době vydání nové nahrávky. Stalo se tak i nyní - věnoval jsem „Microcosmos“ mnoho poslechů a můj verdikt je jednoznačný. DRUDKH ztratili kouzlo, kterým se pyšnili v letech minulých a „Microcosmos“ není nijak výjimečným, natož skvělým albem. Je pouze nadprůměrné. A to je s ohledem na minulost málo.

K recenzi poskytl: Season of Mist