 Skandinávie a black metal, to už je nerozlučná dvojka. Krom velikánů ze Švédska a Norska ale nesmíme zapomenout ani na Finsko a jeho početnou výheň zlometalistů. Velice důležitým zástupcem těchto pekelníků je i Horna (založena doteď tamtéž hrajícím kytaristou jménem Shatraug), produkující klasický black metal po vzoru starých legend jako Morbid, Black Death a dalších. Žel, nejen mně se asi zdá, že Horna, ač má na kontě kolem dvaceti pěti různých EP, LP, best of, dem, splitů a plnohodnotných alb, jde s kvalitou rapidně dolů. Pánové asi vsázejí spíše na kvantitu než kvalitu, což dokazuje i tvůrčí osa let 1997 až 2006, kdy stihli za rok vydat i třeba tři různá alba. Buď jsou to nekonečnou genialitou postihnutí hudebníci s nepřeberným množstvím nápadů nebo lidé, kteří svoji hudební seberealizaci vzali do rukou opravdu s gustema a určitě by je postihla ztráta úcty sama k sobě, kdyby za rok nevydali alespoň dvě alba. Takových kapel je už velice málo k vidění, ať už je to jejich hudebním fanatismem, výkonností, anebo kuriózním vyznáním, aneb (citováno z jejich oficiálního webu): ‘We are satanist, heathen, BLACK METAL‘. Je příjemné opět potkat nějakou apolitickou skupinu se starým dobrým satanistickým náhledem na svět :).
Tolik k úvodu a teď již k samotnému albu. Po roce 2005, kdy byly vypuštěny celkem čtyři splity s kapelami jako Musta Surma, Tenebrae In Perpetuum, Kerberos a Blackdeath a po jednom jediném demu z roku 2006, došlo k rozhodnutí vydat full-lenght CD „Ääniä Yössä“. Přebal opatřený vilnou ženštinou v průhledném hávu a až goticky temným prostředím, nabízí čtyři písně o celkové délce 44 minut. Pro zarytého fanouška tři čtvrtě hodiny slasti, pro nezaujatého velmi pochybný hudební výkon. A jelikož album má jen čtyři písně, můžu je rozebrat jednu po druhé.
První má ještě vcelku nápad, a ač má osm minut, tak po polovině dokonce změní rytmus a je i vcelku rozumět zpěvákovi. Začátku druhé by si člověk ani nepovšiml, nebýt toho, že jaksi začne více vynikat baskytara, a vokál začíná býti poněkud vtíravý. Třetí (pro změnu devítiminutová) začíná jakýmsi rádoby hororovým zvukem (který má patrně zakrýt odklepávání paliček v pozadí) a pokračuje v neměnném stylu předchozích dvou. Zpěvák jakoby seznal, že ten jednoduchý skřípot, co vydává, by chtělo obměnit, tudíž občas přeskočí do hlubokého murmuru, a až Nattramnovskému jekotu (skřípotu, pláči, fňukání), a abychom dosáhli úplného hudebného orgasmu (ehm), muzika se zrychlí, nástroje jsou čitelnější a dokonce začíná býti i více dynamická. Ovšem jakžtakž dobrý pocit je vzápětí přehlušen písní čtvrtou a poslední. Tento rádoby  hudební opus trvající celých dvacet jedna minut a dvacet jedna vteřin je jedna nekončící agónie a studna neutuchajících přání, aby to už proboha skončilo. Nudné, donekonečna se opakující melodie a riffy bez jediné změny, rádoby depresivní koncept a otravný vokál, zahlušené nástroje a skřípající kytary shazují už tak mizernou kvalitu celého alba a dávají mu punc zbytečnosti na jinak dobré diskografii Horny. Vždyť kam se toto album sápe třeba na LP „Hiidentorni“ z roku 1997 či na „Perimä Vihassa Ja Verikostossa“ z 1999.
Seznala jsem, že muzika tohoto typu je dobrá na chvíle, kdy se vám nad ničím nechce přemýšlet, když je potřeba jen jednoduchých kompozic bez jakýchkoli složitostí, a jste schopni vnímat pouze rytmus dunící hudby, který Horna kupodivu má.
Na konec bych jen chtěla poznamenat, že tato kapela na black metalové scéně své místo bezesporu má, a jedním nepovedeným albem se z paměti fanoušků nesmažou její minulé a o mnoho lepší momenty. Tudíž můžeme jen doufat, že se Horna vzchopí, a v roce 2007 nebude zahálet a obšťastní nás poněkud kvalitnějším albem.
|
