 Jak již jsem kdysi nastínil, vztah člověka k hudbě bývá dosti podobný milostným vztahům. Prožíváme chvilkové úlety, navazujeme citové vazby a když máme štěstí, zamilujeme se na celý život...
Polští barbaři Iuvenes byli jeden z oněch úletů, chvilkové vzplanutí k jejich prvnímu albu "Riddle of Steel" mě donucovalo si jej soustavně pouštět pořád dokola. Znovu a znovu, když se svět zdál příliš šedivý, nechal jsem se unášet fantazií do dob dávno minulých, krásně pro mě romanticko-poeticky zkreslených, takže z primitivních hrdlořezů se tak v mých představách náhle stávali vysocí hrdinové v zářivých zbrojích a okřídlených/rohatých/špičatých (nehodící se škrtněte) helmách, kteří se místo do chaotických masakrů pouštěli do pompézních bitev. Nad tím vším bděl (doplňte jméno vašeho oblíbeného pohanského boha) a o baladické náměty nebyla nouze...
Takovou měli hudebníci sílu na "Riddle of Steel", pompézní a tvrdý pagan metal, ne nepodobný kultovním Bathory, oplývající neskutečnou atmosférou, které notně napomáhalo i ohromné množství syntetizátorových famfár, gongů, chorálů a podobných ingrediencí, bez kterých sice nemůže být žádný kýčovitý fantasy soundtrack, ale které na druhou stranu ohromně zabírají. A taky, že zabíraly! Avšak poté se mé cesty s Iuvenes rozešly, já přestal sledovat jejich tvorbu a tak u mě tito pánové zůstali zapsáni právě albem prvním...
Jak tomu již tak bývá, nebyli jsme odloučeni navždy a já si před dobou nedávnou obstaral poslední full-lenght album. Zklamán jsem rozhodně nebyl, Iuvenes se přiblížili páně Quorthonovi ještě blíže, přibyly akustické pasáže, vokál dosti zvolnil a celé vyznění alba nabylo jakýsi "přírodní" rozměr. Nebyl jsem sice tak nadšený, jako z onoho debutu, ale rozhodně se jednalo o příjemný poslech. A nyní následuje aktuální EP "Triumph of the Will", které místo pohanských reků neodbytně připomíná jeden nejmenovaný německý dokument a které s sebou přináší...
...zklamání. Nemohu si pomoci, ale je to tak. Po prvotním zaznění obligátního gongu se sice rozjíždí vcelku nadějný motiv, tvořený hlavně syntetizátory, kytary hřmí do pozadí, a samplované bicí slušně obstarávají rytmiku, ale pak nastává zásadní problém celého EP - a to, že je to v následujících minutách omleto tolikrát dokola, až se posluchač zkrátka začne nudit. Monotónnost hudby není vždy na škodu, ale jen někteří muzikanti si mohou dovolit pro ni sáhnout a jen v některých odvětvích je vítána! Nevím, zda se o to hudebníci snažili úmyslně nebo to vzešlo jaksi automaticky, ale zkrátka přestřelili. Album na nás občas dýchne mystickou atmosférou, to ano, vokál také doznal jistého zlepšení, ale to vše je utopeno v stereotypním opakování. Rytmy se samozřejmě občas mění, tak hluboko Iuvenes ještě neklesli, ale v následné chvíli opět sklouznou zpět k, nechce se mi to říkat, otravě. Když vezmu v potaz, že tento "výtvor" je dílem kapely, která si svým způsobem zakládala na budování a napínání atmosféry, dostává se mi silného rozčarování... Na rozmanitosti samplů také dosti ubylo, takže ona šedivost a stereotyp jsou umocněny na skoro ubíjející úroveň.
Škoda slov, "Triumph of the Will" je jednoznačný průšvih. U jiné, začínající kapely, by se to dalo vzít jako další z haldy průměrných alb, kterých jsou stovky. Ale kapela formátu Iuvenes si toto zkrátka dovolit nemůže. Jestli "Riddle of Steel" mělo představovat silného barbarského válečníka, "Triumph of the Will" je nudným, šedivým starcem. Je mi líto, ale je to tak... Upřímně doufám, že zde se jednalo pouze o experiment a pánové se vydají jiným směrem.
|
