Impozantní booklet, pokažený poněkud vtipným obalem, zdobí dílo, které nechci říci, že navazuje, ale přinejmenším má mnoho společného s nedávno recenzovanými Darkest Hate Warfront. Nejenže se opět střetáváme s pro black metal exotickou zemí, ale „Satanic Armageddon“ i „Satanik Annihilation Komando“ mají tolik pospojitých znaků, že jednoduše nejde neapelovat na porovnání. Obě kapely opěvují satana (potažmo satanismus všeobecně), ale nezůstávají jen u toho, jdou dále, až k válce. Obě témata jsou poslední léta v kurzu a společně tvoří velmi obvyklou kombinaci. Hudba je rychlá, nekompromisní. Klade velké nároky na techničnosti, zručnost a hlasové vypětí. Nelze očekávat dlouhé stopáže, 2-4 minuty jsou optimální délkou, neboť nelze hledat jakékoli delší polevení – za Satana se bojuje tvrdě, nekompromisně a zběsile.
Pokud bych ale měl zůstat u výše zmíněného porovnávání, Horncrowned si vedou lépe. Zvukově i instrumentálně (nemíním teď melodie, nýbrž instrumentální zdatnost globálně). Zatímco Darkest Hate Warfront obstarávají chytlavější momenty a disponují bez debat kreativnějším kytaristou, „protivník“ staví na čirém zvuku, lepším bubeníkovi a celkově vyspělejším vyznění. Na první pohled jsou šance podobné, ale není tomu tak. Alespoň ne zcela.
Nyní již ale pouze k „Satanic Armageddon“.
Schválně jsem nezmiňoval vokál, neboť na ten je třeba více řádků. Mrzí mě, že k vcelku příjemně poslouchatelnému hlasovému projevu nelze přiřadit více kladů. V podstatě působí jako další nástroj – je tak často využíván, že se stává součástí, pozadím. Když má ale píseň 4 minuty, text je dlouhý, nelze vše přesně stihnout. Blast_phemer má velmi rychlou hubičku, ale i tak usekává slova dle chuti. Při poslechu hudby společně s pročítáním textů mnohokrát zjistíte, že dané slovo se vůbec nekonalo. Někdy zanikne v oné rychlosti, někdy na celé nezbyde čas.
„True black metal bands declare the war to all false groups that promote it’s stupid and feeble sadness, love and tolerance under apparent „darkness and evilness.
True black metal attacks and destroys the romantic white gabbage that earoneously is called „metal“ and that spreads as the christendom.“
Obecně je známo, že z Mexika, Brazílie či Kolumbie pochází ti největší maniaci – a to doslova - horká krev se nezapře. Jakkoliv ale Horncrowned berou svou hudbu a black metal obecně vážně, není až tak podstatné, ale bez debat to má své plody. Z mé strany ale negativní. Po delší době se setkávám s kapelou, u které jsou na vyšší úrovni než-li hudba veškeré serepetičky okolo. Základy jsou postavěny pevně, ale stále chybí zastřešit přízemí, z kterého je potom snadnější přehoupnout se do prvního patra. A první patro již znamená kvalitu.
Věřím, vím, že spousta čtenářů (posluchačů) kapelu odsoudí už za původ. Já patřím k tolerantním - pokud kapela umí, nezáleží na zemi. Bohužel mi ale přijde, že v „tradičních“ státech se umí více. Nevím jestli to je inspirací či prostě v lidech, ale někde ta příčina bude. A protože, jak známo, příčina=důsledek, Horncrowned si ho s sebou nesou v podání průměrné desky ke které se nemusím nadále vracet.
K recenzi poskytl: Ketzer Records
|
