 „Myslíš, že je to ta správná volba, milý chlapče?“ Tlukot kladiva a dláta na chvilku ustal a místností se rozlilo ticho. „Ano, můj Mistře, vím, že činím správně“ pravil mladý sochař, pucujíc si ledabyle své ruce o zástěru. „Dobrá, dobrá…ale přece jen bych chtěl něco podotknout, můj učni. Nezdá se Ti Tvé dílo až přespříliš nemravným?“ Mistr se tvářil káravě a pobouřeně. „Víš, jaké to může mít následky? Rozvažuj dobře, hochu…“ Chlapcovy oči se nesmlouvavě zabořily do mistrova čela a on s lehkým úsměvem dodal: „Já jsem se svou prací spokojen, udělal jsem jí podle svého svědomí a představy. A myslím, že mohu být spokojen, nemyslíte?“ Kmet se rozhlédl po svých žácích zkoumavým pohledem. Musel uznat, jen málo výtvorů bylo tak věrohodných jako tento. Svraštil čelo a shovívavě se usmál. „Možná jsem Ti trochu křivdil, nicméně příště bys mohl vyzkoušet něco jiného, ano?“
„Spolehněte se, Mistře“ dodal jinoch a když se Mistr otočil, potutelně se uchechtl. Pak vzal do ruky dláto a pokračoval tam, kde práce zanechal.
Starý sochař se rozpačitě díval na své svěřence. Nic ho nenapadalo. Pomalými kroky přišel k oknu a nadechl se. Zářivý kotouč visel přesně nad Florencií. A on dávno zapomněl na to, co ještě před chvílí tížilo jeho mysl.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se asi musí dařit tvůrcům extrémní hudby v Polsku? Tuto otázku jsem si poprvé položil, když se mi do ruky dostalo mé milované album „Fire Chariot of Destruction“ od Graveland. A ptám se znovu právě teď, když se místností line prazvláštní tajemná hudba, kterou stvořili další talentovaní Poláci. Album Furie „Martwa Polska Jesien“ bylo pro mne malým šokem. Pádem do ledové vody. Ihned po zapnutí se zjevila jakási neviditelná ruka, která jemně uchopila nůžky a začala jemně prostříhávat daný materiál. Sem tam sáhla po jiné látce umě jí nití všila do této ohromné záclony. Jehla lehce vklouzává do zvuků a ozvěn a vytváří něco jedinečného, závoj plný neokoukaných nápadů, místy až extravagantní. Ale v konečné fázi vypadá vše překrásně sladěné, nešroubované… barvy perfektně splývají, nic nebije do očí, i když předtím tomu nic nenapovídalo. Prostě vyvážený, přesto však originální kus.
A přesně tak na mne působila „Martwa Polska Jesien“. Excelentní dílo! Představte si ráznou, zato však slyšitelnou práci kytary, která nám ukazuje pár hezkých a přitažlivých motivů a témat. Vše se střídá, rozhodně mi nepřijde, že by to bylo stále dokolečka. Prostě až ucítíte, že by měla přijít změna, ona skutečně přichází. Opět milá a zajímavá, zpravidla však šokující. Ale největší ránou pod pás je náhlé utišení bouře a lehounká, melancholická kytara nám lkavě strhává atmosféru jinam, dokreslována usínající basovou linkou. Ten zlom, ten vás musí nutně vytrhnout z užaslosti a přichystat vám ještě větší překvapení. Bubeník taktéž provádí skvělou práci, bubny rozhodně působí velmi rozmanitě a doplňují se s ostatními nástroji.
Málem jsem opomenul jednu důležitou věc. Zapomněl jsem na atmosférickou sílu nahrávky. Inu, kouzlo. Jako do podzemních prostor pomalu, ale jistě prosakuje temná kapalina, v mazlavých kapkách tříští se o krápníky a vytváří kaluže ne nepodobné asfaltu na vyspravované silnici. Z nahrávky je cítit zloba, nenávist a křivda. Zároveň se překrývá smutkem a melancholií. A to v takovém měřítku, že nám všechno krásně houstne. Tak, že by se ona atmosféra dala krájet.
Zbývá mi několik málo řádků k posouzení a rozloučení se s debutem. Přes určitou vynucenou dávku maximalismu se mi nepovedlo odhalit vážné kazy, a proto zůstává tento krásný kus křišťálů téměř nedotčen. Říkám téměř, protože nic a nikdy není bez chyby. Všude lze nalézt zápory. Ale některé z těchto „nedokonalých“ počinů si přeci jen zaslouží kladné hodnocení. V tomto případě nejvyšší. Kamenujte mne, myslete si co chcete. Ale musel bych se sám před sebou stydět, kdybych s nahrávkou smýšlel jinak. Protože vás donutí zamyslet se, soustředit se a místy i dojatě zaplakat. V neposlední řadě také úchvatně zní, tak proč jednat proti svému svědomí?
Nezbývá mi než jen zatleskat...
|
