Tři roky znamenají jistou proměnu pro každého; někomu narostou vlasy, dalšímu uteče manželka s kolotočářem a jiný má třeba problémy s celulitidou na zadku. Pro Numinase tyto tři roky, po které byl hudebně neaktivní, znamenaly zcela jistě také řadu proměn. Určitě bychom si některé mohli vytyčit:
1. došlo k proměně vzhledu a prezentace kapely, kdy se z black metalových póz stala minulost a nyní Numinas vypadá spíše jako vyžilý alkoholik z proslulého „Šervůdu“.
2. Ještě z nehudebních sfér by se jistě daly zmínit osobní problémy, které vedly ke stěhování, hledání nové práce, atd.
3. Z hudebních končin stojí jistě za zmínku fakt, že si tvůrce uvědomil, že i s úplnou či částečnou absencí kláves se dá tvořit hodnotná hudba. (I když je těžké říct, za jakou cenu...)
No, to by stačilo.
Je to skutečně tak. Krohm již nejsou tolik stavění na klávesách, přesto moc nezmizelo z té atmosféry, která na „A World Through Dead Eyes“ tak uchvacovala. A pokud tedy mluvíme o atmosféře, nepřímo se dotýkáme zvuku, který jak známo dotváří nejméně polovinu výsledku. Oproti zmiňovanému debutu je velmi podobný, jen fakt, že kytary hrají daleko větší prim, Dávají Krohm možnost znít více hutně a metalově. Strunné nástroje jsou více vepředu, daleko s větší vervou si pohrávají a klávesy promlouvají jen občas, a to ještě v pozadí.
Melodie by byly druhou a poslední věcí, kdy se budu dotýkat jakéhosi srovnávání „The Haunting Presence“ s „A World Through Dead Eyes“. Nové album je, řekl bych, méně melodické, není snad nějaké drasticky black metalové, či cokoli jiného, jen by u některých pasáží člověku opravdu trvalo, než by si uvědomil, že se mu na last.fm „scrobblují“ Krohm.
„The Haunting Presence“...to není jen hudba, která by na člověka měla působit depresivně (Vlastně, kdo ví, jak?), ale je to i zároveň intenzivní prožitek, který je znásobován tím, že Numinas netvoří monotónní hudbu. Takže důležitou devízou novinky jsou časté změny a proměnlivé pasáže. Naopak je trochu pochmurné, že si právě ty často-měnící-se-pasáže šlapou na paty. Neočekávám žádné hitové riffy, ale přeci jen stereotypní hraní, kde se mění jen styl vybrnkávání v pozadí, začne po nějakém tom čase nudit.
Aby si čtenář alespoň mohl představit přibližné vyznění nějakých písní, uvedu příklad první a poslední.
„Bleak Shores“ (dle mě nejkvalitnější a nejpodmanivější) je od začátku do konce postavěna na melodiích, které by dle mě měly Krohm obestupovat více. Stupňovité vyhrávky se střídají s kvalitně podaným a srozumitelným vokálem a skladba je i vhodně rozdělena klávesovým intermezzem. Po něm nastupuje spíše atmosféričtější podoba nového alba, rozhodně však povedená.
Tak jako mě uchvátilo zakončení v podobě skladby „My Hearse“ na minulém počinu, tak podobně si vede i nyní „Syndrome“. Jen s lehkými výkyvy. Chvílemi i !skočné! pasáže jsou nahrazovány klasickým pomalým vyzněním, podporovaným klávesami, takže počátek skladby opravdu hodně evokuje tři léta starý debut. Skladba se po zmiňovaném skočném momentu vyvíjí v podmanivě melodických vodách, ani chvíli nestagnuje a končí ambientní pasáží.
To je tedy konec alba, na které tři roky čekali nejen black metaloví posluchači, ale (jak známo, Numinasova tvorba je za mořem oblíbena i u spousty hudebníků) i aktivní hudební zhýralci. A můj verdikt? Minulé album mě oslovilo více, možná i proto, že pro mě hodně znamenají melodie a ty na novém albu chybějí. Ale rozumějte mi; myslím silné melodie, výrazné, takové jako na „Bleak Shores“, například. Vývoj je na „The Haunting Presence“ znatelný, podle mě by ale bylo lepší, kdyby Numinas našel mezi debutem a novinkou jistý kompromis a do budoucna zapojil opět hodně kláves, určitě by to nebylo od věci. Nejsem z alba zklamaný, jen si ho po této recenzi zřejmě mockrát sám od sebe nepustím. Ale jinak, doporučuji, zkuste sami a posoudíte.
K recenzi zaslal: Debemur Morti prod.
|
