 Očekávání něčeho, co může mít velký potenciál, mám vskutku rád. Nejinak tomu je i s projektem Hardingrock pod taktovkou kultovního Ihsahna. Prakticky cokoliv na čem se podílel získalo vždy více než průměrné hodnocení, byl jsem tedy logicky zvědav, jak dopadne deska „Grimen“, vydaná teprve před nedávnem...
Ihsahn si do party přizval houslistu a svou ženu, s kterou se podílel již na projektu Peccatum (už jen předzvěst houslí na albu mě velice potěšila). Album je ovlivněno norskou mytologií a kulturou, hudba vychází z tradičního folklóru okořeněno rockovějšími či heavy metalovjšími prvky. Občas bylo využito i elektroniky, ale s tou to Ihsahn nikterak nepřeháněl.
Začátek desky se nese ve znamení poklidného klavírního přednesu doplněného ženským zpěvem. Ostatní skladby však již přidávají na razanci a Ihsahn bere kytaru do rukou. Narozdíl od následující písně, na „Fanitullen“ využívá spíše čistějšího vokálu. Tomu však po několika prvních sekundách o skladbu později odzvoní a dočkáme se typického nakřáplého hlasu ala poslední Emperor. I bicí a kytara jsou o něco více drsnější, nečekejte však v žádném případě nějakou black metalovou surovost, ta na „Grimen“ místo nedostala..
Podobně jako na začátku, čtvrtá stopa je pouze intermezzo, tentokráte však jen přednes v norštině za bití zvonů v pozadí a pár nenápadných tónu piána. Až ke konci se dostává ke slovu houslista a svou krátkou hrou uvede následující skladbu, kde má právě tento instrument hlavní slovo. Bytí zvonů pokračuje i zde (chvíli na začátku a poté ke konci) a přidají se bicí s kytarou, které však slouží jen jako"doprovod". A opět si přijdou na své fanoušci dámského vokálu, který provází téměř celou stopu. „Faen pĺ bordstabelen“ je převážně houslová skladba doplněná o pár samplů, kupříkladu ze začátku velmi vkusně zakomponovaný klusot koní přímo do rytmu. Vedle houslí velmi vyniká baskytara a opět Ihsahnův přednes. Následující tři minuty jsou pod taktovkou dalšího intermezza a v tuto chvíli již dostávám mírně negativní pocit, neboť právě toto je už vskutku nijaké. Naštěstí netrvá dlouho a dostaneme se ke skladbě „Fossegrimen“ a dalo by se říci, že se jednalo o klid před bouří, protože právě „Fossegrimen“ je asi nejtvrdší a nejrychlejší skladbou celého „Grimen“. Dokonce i bicí dostaly více prostoru a v některých pasážích si dovolily rychlejší tempa, Ihsahnův vokál se střídá s jeho ženou jak jen to jde a v místech, kde by každý očekával kytarové sólo, přichází překvapení v podobě sóla houslového. Zajímavý nápad, který celou skladbu příjemně oživuje. Předposlední opus „Nykken“ je zcela instrumentální. I zde je použito něco málo samplů, které však do celé téměř středověké atmosféry desky dobře zapadají. Dočkáme se i deště a velice pomalého klavírku, který mě z celé desky zaujal nejvíce. Nejspíše je to kombinací nástrojů jako klavír, housle a španělka - velmi silně útočí na city a nutno podotknout, že jde asi o nejmelancholičtější píseň na desce.
Nic netrvá věčně a proto se i „Grimen“ blíží ke konci. Poslední skladba (jestli to tak lze vůbec nazvat) „Huldreslĺtten (Bygdatrĺen)“ je již pouhým outrem. První půlka je věnována Ihsahnovi a jeho "rozloučení" a druhá část skladby je již čistě houslová. I když právě poslední houslové sólo je velmi ,velmi zvláštní :-).
Poslech je za námi a je třeba se věnovat celkovému zhodnocení alba. Prozatím jsem jen chválil. U toho zůstanu, když rozeberu zvuk. Ten je, jak můžeme u Ihsahna očekávat, velice dobrý. Vše je nazvučeno jak má. Když hraje více nástrojů, vše do sebe zapadá, nic se nepřebíjí. Navíc celkové vyznění alba i jeho atmosféra mě přenáší při poslechu někam do dalekých planin Norska. Mám pocit, že jsem se dostal na nějakou pastvinu, kde právě probíhá tradiční vesnická zábava. Vskutku bravurně zmáklé. Zde není co vytknout.
Ale nějaké kritice se stejně neubráním. Ačkoliv, co pro mě bylo překvapením, byla skutečnost, že když desku slyšíte již po několikáté, neubráníte se dojmu jistého stereotypu. A to nejen jako u celku, tak občas i v některých skladbách, se dost motivů opakuje. Celé je to celkem přímočaré, je předvídatelné kam se budou skladby ubírat. Pro mě osobně je však nejvíce monotónní Ihsahnův přednes, který je dost častý a je naprosto nevýrazný a nijaký. Na hlasovém projevu mohl zapracovat více a udělat ho pestřejší. Přeci jen každý ví, že Ihsahn svůj hlas ovládá.
Co říci závěrem... Dostalo se nám vskutku chytlavé folk/rockové desky, která sice ani nijak výrazně nepřekvapí, ale rozhodně i nenudí. Mě samotného na dost chvil unesla z klasické černoty pryč, na daleko optimističtější místa. Jako doporučení bych zmínil pustit si desku na usínání. Pro fanoušky folku a Ihsahna je tahle deska povinností. Neříkám, že ortodoxní fandy Emperor zaujme, ale pokud máte rádi Peccatum, určitě Vám deska hodně nabídne.
|
