 Docela živě si pamatuji, kdy mě zhruba před dvěma lety kontaktovala jakási německá kapela Imperium Dekadenz, s informacemi o tom, co chystají, jakou hudbu hrají, a docela si i vzpomínám na to, že zaslané ukázky mě zaujaly. Proč tedy doteď není o této kapele na stránkách M. zmínka? Prosté; kapela měla před vydáním dema a než vše dokončila, sešlo z mysli. Řekl bych však, že „návrat“ k mým uším si Imperium Dekadenz doslova vychutnávají…
Na úvod bych se rád vynasnažil popsat hudbu, která je ID na „Dämmerung der Szenarien“ vlastní. Základ tvoří syté kytarové melodie, které svádí posluchače k zařazení kapely k atmosférickému až melodickému black metalu. V podstatě se však jedná o ryzí black metalové umění, skloubené s fakty jako jsou akustické vyhrávky a mimo-black metalové odklony, které hudbu jen obohacují. Nejsou to změny nijak výrazné, přesto zastávají přesnou roli toho, co se od nich čeká; obohacují hudbu tam, kde by obyčejný „nátřask“ byl stereotypním. Je to jako se zimní krajinou. Když vyhlédnu z okna, vidím stromy čerstvě se zakrývající bílou oponou. Pokud však z okna hledíte příliš dlouho a krajina se nemění, po čase Vás začnou bolet oči a ani přítomná krása již není tak půvabná a opojná, jak by se dalo čekat. Od toho je tu možnost popojet o sto kilometrů dál a vidět přírodu v jiném kraji, ještě nezasaženém tímto krutým obdobím. Imperium Dekadenz mají výkonné stroje.
Nejsou to jen příjemné melodie, které překvapují, je to i velmi chytré propojování dvou kytar s akustikou, při které zřejmě pochopíte, že i ten nejtvrdší metalista dokáže hledět do dáli a přemýšlet nad krásou. Za ukázku bych zvolil skladbu třetí, která je tomu názorným příkladem. Čím více desku posloucháte, tím podvědoměji a možná i protimyslně uznáváte, že „Dämmerung der Szenarien“ je albem plným atmosféry, možná i atmosférickým black metalem! A ne, ono to vadit nebude, bez kláves se obejdete, tam kde vládnou struny, obletuje „duch“ pravého metalu silněji než kde jinde…
Imperium Dekadenz jdou příjemně a opatrně s dobou. Za kvalitním a dostatečně nabasovaným zvukem stojí dvě šestistrunné hradby, přes které nepronikne snad nic krom vokálu. Nejedná se o žádnou nadčasovou práci, o nic přelomového ani technického, je to iba líbivý black metal, avšak ne komerčním směrem. Můžete ho nazvat pravým, nepravým, ryzím, čistokrevným a kdovíještějakým, ale přesto přeze všechno, jediný pocit, který po doposlouchání alba budete mít, je ten, který připomíná dobře odvedenou práci.
Možná, že počátek alba je silnější než konec, že střed nenabízí až tolik vrtošivých momentů a taky dost možná jako celek působí místy rozhádaně, ale je to báječný pocit, když můžete několikrát za sebou přetáčet úseky skladeb tam a zpět. A přitom i když na kytaru hrát neumíte, chtěli byste svými hýbajícími se prsty tvořit nádheru podobnou té, kterou právě slyšíte.
Chcete pocítit, že i v dnešní době je něco, co ve Vás vyvolá rozporuplné pocity, ale z velké části Vás vlastní silou dokáže přesvědčit o tom, že dalším poslechem uděláte správně? Pokud ano, doporučuji novinku této německé kapely. A upřímně věřím, že budete mít podobný názor jako já. Příjemný a ničím nerušený poslech.
|
