 Depresivní black metal. Heh, když jsem jej někdy před dvěma lety slyšel poprvé, byl jsem vcelku zaujat; naléhavý projev, emoční vypjatost a snad i jakási trýznivá upřímnost vyjádření byly atributy, které na mě, posluchače, navyklého na tradiční styl, působily jako svěží vítr odjinud. Sám jsem již byl poněkud znaven tím, že každý druhý „chtěl bojovat proti židokřesťanství“ a nebavilo mne poslouchat všechny ty „true“ žvásty. Náhle však přišlo cosi úplně jiného, výpověď o boji zcela jiném, vnitřním, kdy člověk stane proti nepříteli stokrát horšímu, než jsou všichni papeženci (a pro nekorektní hochy nosáči, co tankují super) dohromady, a tím je on sám…
Inu, každý vítr se rád obrací, každé víno jednou zkysne a na každé chutné hovno se nabalí spousta much. DSBM se dočkalo neuvěřitelného boomu, jeho životní hořkost začala chutnat takřka všem a jak už to občas bývá, došlo k rozkošně absurdní situaci, vždyť není to humorné? Styl, mezi jehož hlavní devizy patří samota, odloučení a subjektivnost prožitku, které s sebou v blackovém negativismu zákonitě nesou i odpor ke společnosti jiných tvorů, se náhle dostal do středu pozornosti a osamělí vlci, kteří tak smutně vyli na měsíc, že je nikdo neměl rád, se stali celebritami… A rádi je teď mají všichni.
Aby tohoto úsměvného paradoxu nebylo málo, došlo ještě k jedné proměně, a to proměně příznivců. Ti, kteří ještě před rokem s pohanským optimismem hrozili, až se jim Thorova kladívka na krku houpaly, nyní vyměnili starý šmuk na krku za novou, více in, kolekci – žiletky. Dále si hodí do vytuněného profilu pár sebevražedných fotek a šup shánět uploady na nejbližší forum (Tímto se ovšem nechci stavět do pozice proti internetializaci black metalu, je to v podstatě ten samý princip jako kopírování kazet, akorát více hi-tech.), kde perlí hláškami typu: „sujsájd n´ deprešn, ken jů plz uploud tzis“. Jak jsem již řekl, nemám s tím problém, ale proč misantropičtí a depresivní zlosyni, za jaké se vydávají, lezou na last.fm apod.? Inu, nebudu více píchat do vosího hnízda, které navíc má takřka pobočky po celém světě a najdeme jej i v takových místech jako Jižní Amerika a Asie. Nemá smysl o tom polemizovat, dost dobře si na našem webzinu pamatuji nejednu, řekl bych dost debilní, hádku ohledně Korium, kterými se ostatně dnes také budu zabývat.
Protože stejně tak, jako frčí ona kýžená odnož BM jinde ve světě, frčí i v slovensko/českých krajích a i my máme své depresivní interprety, z nichž hlavními tahouny jsou právě interpreti, účinkující na recenzovaném splitu – slovenské Korium a český Trist (Ten se ostatně pomalu stává hvězdou mezinárodního formátu, zajímavé.). Tuto dvojici koneckonců netřeba moc představovat, zaměříme se už snad konečně na hudbu samotnou…
Jako první úřaduje Koronas se svojí desetiminutovou písní „Drowned in the lake of marble crosses / Utopený v jazere mramorových krížov“. Když si rozpomenu na rané počiny tohoto autora, nemohu si pomoci, ale musím konstatovat, že ušel setsakramentský kus cesty, zvuk této písně je výrazný, hutný, čitelný a hlavně velice originální. Zatímco předchozí dílka Korium (pokud nyní pominu jejich atmosférickou a emoční hodnotu, nad kterou se blíže pozastavují staré recenze) chápu hlavně jako postupné načrtnutí architektonického plánu a stavbu nosných zdí svého stylu, o této písni mohu s klidem prohlásit: stavba dokončena.
Není totiž pochyb o tom, že „Drowned…“ je zatím Koronasovou nejdospělejší a nejvyzrálejší prací, řekl bych, že autor našel onu perfektní polohu, ideální vyznění, které by se dalo označit jako absolutní definice, platónovská idea samotného výrazu Korium… Nevím, zda-li je to snad pouze můj pocit, ale domnívám se, že 3-4 letá evoluce je hotova. A aby toho nebylo málo, vypadá to, že toho samého je si i vědom autor samotný, přičemž chystá (Konečně!) plnohodnotné album.
Pokud mám popsat skladbu samotnou, stačí systematicky skládat atributy, dílek po dílku, přesně tak, jak popisuje předchozí odstavec; vezměme si „staré“ Korium se všemi typickými elementy, zvláštním, nahuleným šumem kytar, nezaměnitelným vokálem a hlavně velmi mrazivou atmosférou a dotáhněme všechny tyto prvky do maxima, které takřka připomíná bájný daimonion. Tatam zmizel nadšenec, kutící černý kov doma v garáži, už žádné hraní si na ledovou bouři... Nyní je posluchač do Blizzardu vržen doopravdy; perfektně čitelné a přitom až nechutně studeně rozostřené kytary posluchači takřka strkají dlouhé, omrzlé pařáty za vyhřátý límec a on se mimoděk chvěje, překvapen tím náhlým osvěžením. Skladba jest to komplexní, dotažená, s vynikající melodikou, kde se dostanou i ke slovu do hudby výborně zakomponované klávesy. Bicí se nesou v bezmála „burzumoidním“ středním tempu, které přesně sedí k hudbě a vokál je tentokrát řádným hromotlukem, „volajícím z lesa“. Nemám, co bych dodal a snad ani nic, co bych vytknul, těším se na album…
Skladba druhá, „Snění“ od olomouckého hudebníka se jménem Trist je naopak šlágrem poměrně známým, nebo se mi tak, jako člověku v jeho tvorbě příliš nezainteresovanému, aspoň jevícím (pokud se snad nepletu, tak i nějaký depresivní interpret z horní-dolní už stihl natočit cover-verzi). A této popularitě se není moc co divit, Trist je muzikant zkušený a také zručný, kytary celou dobu jedou příznačně snovou, silně melancholickou melodii, bicí pomalu odklepávají střídmý rytmus a autor vše doplňuje o svůj… Skřehot? Vřískot? Nemohu si pomoci, ale vokál je jedna věc, která mi na výsledku nejen nesedí, ale i přímo vadí a působí na mne rušivým dojmem. Vše ostatní si zachovává velmi vysoký standard…
Inu, co říci nakonec, abych tento skoro-román uzavřel? Není moc co, vše bylo zkrátka řečeno. Snad jenom, že pokud bude nadcházející full-lenght debut Korium naplněn podobnými peckami jako je „Drowned…“, máme se na co těšit…
|
