ěkomu hlásal kalendář dvaadvacátý říjen, jinému október a někomu možná i listen, ovšem pár desítek lidí mělo u tohoto data stejnou poznámku – Night of Unholy Flames IV. Kulturní dům Klepačov totiž po půl roce večerů při dechovce a a srazů klubu zahrádkářů hostil v duchu dobré tradice již čtvrtý ročník black metalového festivalu pořádaného blanenským seskupením Valraukar. Tradice nebyla porušena ani v případě opožděných začátků, tentokrát to vedle velmi pozvolného nárustu počtu návštěvníků zapříčily problémy s povolením koncertu – nenechavé důchodkyně zřejmě velice rychle po vesnici rozšířily závažné obavy co za čertovy pacholky se to k nim dnes sjíždí – a tak první skupina večera – pražští Gralloch –začínala svoje vystoupení půl druhou hodinu po oficiálním začátku. Musím se přiznat že ani já jsem nebyl zrovna dochvilný a tak s mým příchodem Gralloch rozjíždeli poslední skladbu, která ve mně již trochu rozprášila obavy o kvalitu zvuku – všechny nástroje byly velice dobře čitelné, žel i mnou nepříliš oblíbený uječený Trotteltrollův vokál. Celé mi to trochu přivedlo na mysl Nazgul, ale to už se pánové poroučeli z pódia, kde je po chvíli vystřídali Jihlavané Semai. Nastolený trend dobrého zvuku zůstal téměř nedotčený, a tak se i přes možná přílišnou hlasitost linul sálem líbivý, hutný a rázný black metal o jedné kytaře v podstatě výhradně z nového alba nesoucího vysoce aktuální název Nebe nezná vyvolených a přestože se publikum neodhodlalo k bohatším projevům zaujetí než je kývání hlavou a následný sporadický potlesk, byla na nich vidět spokojenost s předvedeným výkonem druhé dnešní kapely. Počet platících diváků se ustálil na šedesáti a po sále se začala nenápadně procházet pětičlenná delegace v seriózních bílých košilkách – že by nějací zbloudilí vesničtí zastupitelé? Kdepak, nebyl to nikdo jiný než Kverd a jeho horda Heiden, která kromě nové image zaznamenala od minule i rozšíření svých řad. Nebylo to však rozšíření až tak dramatické jak se možná mohlo zdát, totiž dva z těchto elegánů svou práci odváděli pouze pod pódiem – tyto dvě známé postavičky brněnského undergroudu začali v průběhu vystoupení Heiden roztáčet co do prostoru poměrně náročné pogo, a tak se stalo že zbytek sálu z bezpečnostních důvodů sledoval dění na pódiu raději z uctivé vzdálenosti. S novým bubeníkem Einskaldirem, kterému vzhledem k zatím stále neúspěšným pokusům jeho Svardenvyrdu odehrát živé vystoupení už začala zřejmě chybět tato forma prezentace kapely, spustili skladby z posledního počinu Tinne. Nejpříjemnější změnou tak vedle nového oděvu, loga a bubeníka byl patrný pokrok v tvorbě, kdy se hudba Heiden pozvolna vzdaluje šabloně jménem Trollech a začíná jít svou vlastní cestou, přestože se svou inspirací ve vodách západočeských lesů, stejně jako přirovnáním ke Kampfar či Enslaved, zjevně nijak netají. Z jejich svižného pohanského black metalu byl navíc chvílemi cítit i nádech Immortal. Nicméně mnoho chytlavých kytarových sól doplněných bezchybně zahranou rytmickou kytarou (i když jsem chvílemi nedával tak úplně pozor), k tomu spolu s příchodem živého bubeníka, který přes otrávený a znuděný výraz ve tváři byl rozhodně kapele přínosem, znamenalo alespoň pro mě jedno z hlavních příjemných překvapení večera. Zazněly i tuším dvě skladby z připravovaného alba, a tak se jistě máme od brněnských pohanů do budoucna na co těšit. Čtvrtí v pořadí hráli ti méně slavní zahraniční hosté, Evil Dead z Bratislavy. Některé v sále zmátla přítomnost Koronase na pódiu, a tak se již mnozí natěšili na vystoupení Koria, zřejmě největšího taháku tohoto koncertu, ale jak se později ukázalo, pouze vypomohl svým krajanům se zpěvem ve dvou skladbách a také s exekucí bengálského ohně, což byl po hříchu můj nejsilnější zážitek z jejich vystoupení. Po klasickém intru, puštěném snad jestli se nepletu přes kazeťák, začali Evil Dead hrnout svůj nekompromisní, až na výjimky monotónní rychlý black metal ve stylu staré školy, poněkud nepodpořený zvukem, za což si však mohli pánové sami, protože si zřejmě zapomněli upravit efekty, a tak to bylo celé doslova přehulené a v otřesných výškách. A v okamžiku kdy se připojil ke zpěvu baskytarista, jehož hlas byl podivnou směsicí krákání postřeleného havrana a skřípění brzd automobilu, vydal jsem se raději na krátkou procházku nočním Klepačovem, nechat svým uším odpočinek a relaxaci před Koriem. Cestou jsem minul cedulku s nápisem „Děkujeme že v sále nekouříte“ a věřte mi to nebo ne, skutečně to všichni dodržovali. Ale raději mi to nevěřte. Po návratu jsem ještě zhlédl poslední skladbu, cover verzi populární Deathcrush od Mayhem, která můj dojem žel taky nijak zvlášť nevylepšila.

Ingvarr