Dohořely poslední zbytky lesů a doposud karmínové nebe se pokrylo temnotou. Krajinou se rozprostřelo ticho. Ticho podivné, ticho truchlící, ticho plačící…
Jednohlavými projekty se to v dnešním BM jen hemží. Přináší to do jisté míry jak pozitivní věci, jako je snadná komunikace v "kapele", a do značné míry i zápory, hudebník nemusí být vždy schopen ovládat všechny nástroje na požadované úrovni a posluchače tak "okrade" o to, co mu jde nejmíň. A jak se s údělem jednohlavé bestie vyrovnal Granath se svou prvotinou "Walking Through the Eternal Tragedy"? Myslím, že celkem důstojně.
První, co člověka věci neznalého napadne při pohledu na logo skupiny a konečně i na název alba samotný, je, že má co do činění se silně depresivní záležitostí. Nejinak tomu bylo i u mě. Ovšem už první tóny hovořily o něčem jiném. Album je prazvláštní fůzí zmiňovaného depresivního stylu s pohanským BM! Kombinace zajisté originální a dosti podivná. Vždyť ty styly se téměř vylučují, zmar na straně jedné a hrdost na straně druhé.
Ale teď už k hudbě samotné, pravda je, že v některých skladbách převládá složka depresivní, příkladem budiž druhá "In my Dreams", kde jsem se ocital sražen v hlubinách nevědomí strojovým pomalým tempem možná až příliš vysoko naladěných kytar. V počátku téhle skladby je to ubíjející, příjemně ubíjející… Podobně skličující a mrazivá je i titulní skladba, i když tady už se kytary probouzí do tmy melodické. A má to tak trochu formu jakýchsi hradeb kolem vokálu, jenž není tak úplně prachsprostým blackovým skřehotem, spíše kvílením mučeného zvířete. Myšleno v pozitivním slova smyslu. Ostatně je to právě hrdelní projev páně Granatha, který ponurost ještě umocňuje. Titulní písni by se dala vytknout poněkud delší stopáž a celkem primitivní bicí. Naproti skladbám výrazně táhlým a tragickým se dají postavit energií celkem tepající pátá "And I’m the Wolf Who Brings the Pain" a především třetí "In the Darkside of Despair", u obou stojí za zmínku hlavně pojetí klávesové a kytarové linky, které ve výsledku udávají směr a řád skladbám, které vyznívají spíše pohansky. Skloubením obého je pak de facto skladba závěrečná "In the Majesty of Death and Mortality", kde je vliv pohanství asi nejvyšší, zvláště pak v provedení sborů, ve finále jsou tyto ovšem přebity již zmíněným kvílákem a tenhle moment je patrně vrcholem celé desky a skladba se pak plynule obrátí v klávesové outro "Pagan Worship".
Poslední věc, u níž bych se rád zastavil, je zvuk. Zvuk sympaticky zastřený a atmosféru alba umocňující. Velmi zajímavě na mě působilo nazvučení basové kytary (či jejího samplu). Měl jsem po dobu poslechu alba pocit, že její trajektorie je sinusoida… jakoby pravidelně vystupovala dopředu a poté zapadala do zvuků ostatních a tak pořád dokola. Trošku mi vadilo posazení vokálu do pozadí, v případě Granatha bych se nebál ho vytáhnout mnohem víc. Ale to jsou drobnosti.
A jaké je celkové hodnocení? Albu by se krom už zmíněných neduhů dalo vytknout možná až seversky mrazivé vyznění a některé další věci, jako je mrhnutí umělým vlčím vytím v páté skladbě. Někoho to může štvát, někdo přivře očko. Já osobně volím variantu druhou a nad malými nedostatky mávám rukou. Celkově je "Walking Through the Eternal Tragedy" totiž poctivě zahrané a nahrané, s výjimkou předlouhé titulní skladby jsem při poslechu závažnější nudu nepociťoval a v konečném důsledku deska splnila účel i tím, že mě dostala do stavu, kdy mám pocit, že má duše už více temnoty neunese a přesto vyžaduje další. Škoda, že jsem neměl čas zhasnout, zapálit svíčku a v klidu si to vychutnat, možná bych hodnotil ještě výš. Na debut dobrá deska a když propříště odpadnou drobné porodní trable, dočkáme se pravděpodobně ještě lepšího nástupce.
