Když jsem před nějakou dobou slyšel ukázkovou skladbu vypuštěnou Agonia Records k propagaci druhého alba italských Nefarium, nestačil jsem se divit, jak tito Italové zvládají svižný black metal ve stylu těch nejvyhlášenějších švédských kapel. Deska „Haeretichristus“ je, jak jsem předznamenal, již druhou nahrávkou uskupení, jež vzniklo v roce 1997 v italském městě St. Christophe. Důvody zaštítit svoji hudbu satanismem mají pánové minimálně dva. Vatikán, který Itálie obsahuje, je sídlem hlavy církve již po staletí, město St. Christophe pak mluví snad samo za sebe… Slovní hříčka v názvu alba - „Haeretichristus“ je toho jasným důkazem.
Hlavním tahákem pro posluchače Nefarium neznalé je jistě hostování dvou zásadních postav švédské scény, Chaq Mol-a (Dark Funeral) a Infaustus-e (Setherial). Při pohledu na nahrávací studio (Švédské Hitfire – pozn. autor) by se člověku už snad ani nechtělo věřit, že se Nefarium cítí občany Itálie. V tomto momentě pak tedy přichází na mysl zásadní otázka: „Je při tom všem švédském vůbec místo pro něco vlastního, osobitého, snad ryze italského? Není to jen pouhá kopírka nosných pilířů severské black metalové vichřice?“ Ano, stejnou otázku jsem si položil i já a vydal se hledat odpověď do nitra říše strýčka Satana.
Zpočátku se tváří „Haeretichristus“ skutečně velkolepě. Skladby nejsou zbytečně dlouhé, důraz je kladen na údernost, agresivitu, energii, ale hlavně rychlost, a to skutečně pekelnou! V první polovině desky posluchač zpravidla velmi často nalézá zajímavé momenty, nečekané zvraty a uším lahodící melodie. Tu a tam pak celý satanův kolos zvolní; to jen proto, abyste se mohli na několik vteřin volně nadechnout. Pak vás Satan vrhne zpět do horoucího černěkovového pekla. To, že se Nefarium nebojí ani lehčí progresivity dokazuje skladba s názvem „Merchants of Hope“, jež by se dala s klidem srovnat s poslední tvorbou polských, již neexistujících Thunderbolt. Bohužel je ale na albu jediná taková.
Druhá polovina, ještě zřetelněji pak poslední třetina „Hearetichristus“, už takovým trhákem není. Neskutečná rychlost, agresivita a energie zůstává, nicméně zbytek se vytrácí kamsi do ztracena. Ve výsledku na fanouška útočí jen nekonečně legie zatracenců, miliony a miliony chrabrých, přesto slaboučkých koster. Prodíráte se těmi hordami nemrtvých stvoření, zabíjíte je po desítkách a čekáte na nějakou opravdu velkou výzvu, která ale jaksi nepřichází… Co tím vším chci říci? Jednoduše druhá část této desky může v plné míře oslovit jen slabší a podmanivější povahy. Ty silnější s neotřesitelným světonázorem a vskutku dobrými uchy po čase zjistí, že tomu celému prostě něco chybí. A co to něco je? Jsou to především ty zajímavé momenty, nenadálé zvraty a silné melodie. Od skladby „Doctrina Haereticorum“ až na konec alba máte střídavý pocit toho, že Nefarium bloudí v kruzích a své nápady servírují ve větší či menší obměně stále dokola. Ano, „šupanec“ je to stále neskutečný, ale…
Co to všechno ve výsledku znamená? Chcete-li desku, kterou při puštění odzbrojíte většinu přítomných nezasvěcenců, mohu nové Nefarium směle doporučit. Jste-li ale dlouhodobějším příznivcem takzvaného „švédského black metalu“ a máte podobných satanových zplozenců naposloucháno mraky, nevidím to u vás s „Haeretichristus“ na dlouho.
K recenzi poskytl: Agonia Records
