Hudba ploužící se pod nohami, mračna rozprostřena všude kolem, sled havranů pojídajících zbytky lidskosti. Emoce vystavěny nákaze, svět střídajíc mnoho tváří, hledíc mu zpříma do očí… Nezaslepené pokrytectví, nedocenění uzavřeného kruhu, postoje infantilních zkřivené.Asi nějak takto by mohla znít nová gotická báseň, text antiworld black metalové kapely či snad pouhý pohled na desku, kterou si dnes může dopřát každý. Album, které budu totiž popisovat, nenese ani sebemenší znak originality, novátorství a rozhodně ani velkoleposti. Věřím, že na tomto se shodne většina. Důvod, proč chci ale „Reflection of a Bleak Mind“ položit na Váš stůl je ten, že je velmi osobní. I kdyby mělo oslovit jednoho posluchače z deseti, věřím, že to bude úspěch, neboť dle mého nejde, aby oslovilo jen částečně. Buď ano nebo ne. Pokud budete chvíli váhat, věřte, že se postupem času přikloníte na jednu z těchto stran. Bez debat.
Blutklinge se na debutu, jehož název jsem již zmiňoval výše, honosí temnou, ale na druhou stranu velmi pozitivní hudbou. Melodie neutichají ani na minutu, vždy má skladba hned několik nosných prvků, a jeden je zásadnější (a melodičtější) než ten předchozí. Z dálky toho omamného šumu se pravidelně noří cosi, co nejenže všechen hluk hravě předskočí, ale ono si to ještě žádá o pozornost. A to ne ledajakou. Díky absolutně trefnému nazvučení kytary se veškeré momenty tváří velmi přístupně, přitom atmosféricky. Album lze s lehkostí poslouchat v polospánku, bdělosti nebo při práci. Není to proto, že by nemělo zásadní momenty nebo že by plynulo a posléze uplynulo bez pootočení se. Právě naopak, pokud děláte něco, při čem nepotřebujete až tak absolutní soustředění, je možné, že „Reflection of a Bleak Mind“ bude lékem na nedostatek invence, který potřebujete. Nestává se totiž každou chvíli, aby se hudba na první pohled tvářila zvukově strašně, ale jinak měla vnitřní elementy k zulíbání.
Čeho si možná nevšimnete ihned, ale po čase si uvědomíte a neuvěříte, jak jste to mohli přehlédnout, je téměř úplná absence zpěvu. Album je v tomto směru z 90% instrumentální, a je to jedině dobře! Ke zpěvu se H-K- uchyluje jen ve dvou nebo třech skladbách a ihned pocítíte, že Blutklinge již nepůsobí tak lehce, automaticky a samostatně. Ten zpěv je cizí, nemístný, navíc. Had svíjející se v těle již není tak nebezpečný.
Poněkud klišovité názvy jako „Day I“, „Day II“, „Night I“, „Night II“, „The Ghost I“, „The Ghost II“ předznamenávají nudu, která tu byla tisíckrát. Elitářské projekty, rozprostírající okolo sebe clonu nedosažitelnosti. Bohužel je tato clona téměř vždy stržena. Blutklinge není možná geniální kapela po textové stránce, ale je tu něco, co jinde chybí – protiklad, který tuto nouzi vyrovná. A právě tohoto protikladu si nelze neužívat. Občasné akustické hlazení strun rovněž nevzruší, zato zkreslená, řezavá a zašuměná kytara je něco, co mi nedává spát. Od doby, kdy album mám, není večer, kdy bych se před usnutím neobdařil „Night I“ a „Day I“ (dle mého nejlepšími skladbami alba).
Většina kompozicí zní rozličně, tempa nejsou stálá – po pomalé skladbě přijde rychlejší, skočnější či veselejší… Další je naopak zachmuřelejší. Čím se však debut blíží více cíli, ztrácí na kráse. Ony výrazné melodie se přeci jen oposlouchají. Ne tak rychle, jak by se zdálo, ale vždy na to jednou dojde. Kdykoli ale procitnu, toužím po opětovném zastavení srdce, kdykoli kdy ucítím melodie první poloviny alba… propadám se kamsi, kde není nic kromě třpytivých záblesků značících smutek z blížícího se konce.
