„Frostashes“ má jasně vzestupnou tendenci. V prvních několika minutách na mě zaútočil víceméně neomalený, možná i mírně chaotický black metal bez jakéhokoli opravdu silného stavebního prvku, ať už v jakékoli podobě. Ale tak, jak jednotlivé písně odeznívají, začíná být deska zajímavější a „zábavnější“. Kapela se přestává honit za jakousi pseudo vidinou ortodoxnosti a přidává do hudby svůj vlastní cit a nápady. Zbavuje se tak možnosti jakéhokoli srovnání s jinými interprety. Je škoda, že toto vzestupné tempo končí někde mírně za polovinou alba. Dál se totiž kapela jakoby opět hledá, svižná tempa a zajímavé skladatelské aranže místy doplněné black’n’rollovými šlapavými pasážemi se bohužel mísí s těmi nudnými místy, která posluchač pozná hned z počátku desky. Fagyhamu na tento nešvar v mých očích znatelně doplácí. A nejen skladatelská invence pokulhává.
Velmi, ale opravdu velmi nabasovaný zvuk, ve kterém se nelze dokonale orientovat, na výsledném hodnocení také dvakrát nepřidá. Ač není hudba Fagyhamu z nejsložitějších, ani primitivismus není zdaleka to správné slovo. Jak známo, opravdu kvalitní mastering dokáže s nahrávkou ve výsledku udělat skutečně velké věci. Nejen připravit fanouškovi příjemný poslech, ale i vyzdvihnout určité momenty, naordinovat svižnost, šlapavost a v neposlední řadě zařídit tu správnou atmosféru. Dobře zvládnutý mastering je polovina práce. Samozřejmě nevím, kdo má „Frostashes“ na svědomí, ale tipnul bych si, že si s tím vším moc práce nedal. A u kapely typu Fagyhamu by to bylo potřeba.
Třičtvrtěhodinka s touto kapelou jistě není k zahození, protože některé skladby skutečně silné jsou. Když přivřu obě oči, tak je to možná i padesát na padesát. Nicméně vinou nedotaženého masteringu a zmiňované nudy v části alba se vám „Frostashes“ v přehrávači asi moc dlouho neohřeje.
