Jisté kouzlo tkví v ranním probuzení se na omšelé lavičce, posnídání velké hromady salámu, zapití masitého sousta konzumním pivem z plastové láhve, protažení ztuhlých kostí a vzhlédnutí k inverzí zahalenému slunci (se kterým mají však Umbrtkovi stoupenci své plány).

To je ta pravá městská atmosféra, avšak ne atmosféra med kolem tlam mazajících nákupních center, nýbrž pravý metropolitní pohled, zaostřený na základní barvy uliční barevné palety, které dominuje šeď. Barva masa organismu, ve kterém většina z nás žije, opravdová tvář našeho velkého lidského mraveniště, šeď, tvořená miliony tun betonu, poskládaného do zvláštních hromad, v jejichž dutinách většina z nás žije, šeď, snášející se z nebe v podobě prachu a smogu, šeď, do které se většina z nás anonymně odívá…

Našla se skupinka nadšenců, kteří v nekonečné šedi našli zalíbení a jali se jí opěvovat. Matka Město je nenechala na holičkách, vyvrhla ze svého lůna plechový materiál na bicí soupravu a hlavně jim dala svého krále ze skartu: Iva krátkého. Jak již je všem známo, tento pán je nejdůležitější a již nic nebránilo v tom, rozjet kolos směrem do boha…

Netrvalo dlouho a Prachmatismus (neboli tento životní styl, náboženství, kult, filosofie, věda, umělecký směr, alchymie, magie, fimfárum, čaj, rum, bum) se dočkal triumfu a nemalého počtu milovníků, kteří dokázali, že chůze v záklonu, nezřízené žraní masa a oslava poctivé dělnické práce má v dnešní uspěchané době své poctivě vydobyté místo. Samotná čtveřice uctívačů Pána ovšem stále pokračovala, pokračuje a bude pokračovat v plnění svého sto deseti procentního plánu a chrlila, chrlí a bude chrlit jedno spektakulární šedivé dílo za druhým, z nichž nejaktuálnějším počinem je žhavě aktuální dvojCD „Páně & Uhelná pánev“.

Bylo by takřka urážkou našeho čtenářského obecenstva předpokládat, že minimálně zhruba nemají představu o tom, jak zní poctivý šedý metal. Snad tedy pouze z dodržení jistého novinářského bontonu zmíním základní atributy; hudba prezentovaná Umbrtkou sestává s takřka organické symbiózy mezi špinavým černým kovem, poťouchlou rockovostí a v neposlední době silně oldschoolovými industriálními postupy ve stylu raných Bortících se Novostaveb, jež ostatně i samotní autoři uvedli za svoji inspiraci. Tohoto stylu se pánové muzikanti každopádně drží, ale tak jako tak, prachmatický šedý metal v jejich dlaních postupně zraje a mohu říct, že např. od „Kladivo pracuje na 110 %...“ ušel pořádný kus cesty…

Vzhledem k názvu 2CD je takřka příznačné, že jedno Cd se bude jmenovat „Páně“ a druhé, ehm, „Uhelná pánev“, tak jako tak, pojďme se na ně podívat blíže:

Jak již je avizováno od samotných Uctívačů, část „Páně“, pochopitelně se zabývající Jím, se nebojácně pouští do (notně kalných samozřejmě) vod experimentálnější a hravější tvorby, posluchač se zde nesutále může bažit takřka permanentními výrony nápadů, které chaoticky kolísají na pomyslné stupnici švihlosti, bláznovství, zla a všudypřítomného prachu a šedi. Svižné, uřvanější blackové pasáže se střídají s pomalou recitací ód na Pána, ke slovu se dostávají chaotické industriální rytmy (Ostatně, jak tak o tom přemýšlím, tak ve výsledku na mě tato polovina působí spíše jako kytarový industrial, než-li metal.), samply se prolínají s údery do pověstného plechu, kytarové melodie malují v posluchačově mysli roztodivné bizarní čmáranice, stejně tak i vokální složka se neštítí ničeho, od klasického řevu, přes bohatýrské prozpěvování až po jakousi perverzní variaci na gregoriánský chorál. Já sám osobně toto CD poslouchám velmi rád, snad pro onu bláznivost, dadaistickou kompozici hudby, silný industriální feeling, do hloubi zažranou špínu a nebo zkrátka pro to, že jede do Boha…


Inu, a co „Uhelná pánev“? Odleťme nyní z klína šedivých aglomerací a přesuňme svoji pozornost do prostředí neméně špinavého a zaprášeného – do uhelných dolů. Neboť, jak opět bylo dopředu naznačeno, tato část je hudebně konzervativnější a je spíše oslavou poctivé dělnické práce. Ano, ano, souhlasně přikyvuji a dávám svůj pomazaný recenzentský souhlas, tato část se nese v rozhodně přímočařejším duchu (i když oproti předešlému CD je přímočaré asi všechno :-) ), který více sedne k chuti typickému metalovému „pivo-křivák-mařena“ příznivci, který je i pevněji ukotven v kolejích žánru a který koneckonců je i snadněji uchopitelným a pochopitelným počinem. Black metal zde, i když notně svojsky chápán, dominuje, jak po stránce kytarové, tak rytmické, která tentokrát jízdu do Boha vyhání do daleko větší rychlosti, než tomu bylo na „Páně“. Zatímco první část tohoto dvoj alba byla jakýmsi vizionářským pohledem dále, z „Uhelné pánve“ mám dojem, že se spíšeji nese v duchu starší chvalozpěvné tvorby. Umbrtka je ale nevypočitatelný a tak i zde narazíme na naprosto prdlý počin, jako je např. píseň Železný kruh, kde vedle jakési flétny účinkuje i nesvaté komando Důlních Slepic… Oslavných chorálů zde ubylo, avšak nezmizely a tak stejně jako dominuje kov černý, i do mikrofonu se spíše ryčí a řve. Notně se zde riffuje, rozličné sólování se vynořuje z prachu, všeobecné pracovní tempo opět zaštiťuje plechová artilerie.

S plodností sobě vlastní, vypustilo toto plzeňské kvarteto na svět další počin a já závěrem této recenze mohu jedině říct, že se rozhodně nemají za co stydět, album pohladí po prachmatické duši každého správného příznivce Pána Umbrtky, ale i zaujme/zabaví/pobaví i člověka naprosto neznalého... Co víc chtít? Snad jenom vědomí, že Umbrtka je nejdůležitější…