Když jsem onehdy páchal recenzi na novou desku estonské THARAPHITY a zjišťoval si údaje o kapele, narazil jsem úplnou náhodou na jejich krajany KALM. A to, co se mi vloudilo do sluchovodů, dle mého skromného názoru opravdu stojí za to přiblížit čtenářům Mortemu. A můj názor nezmění ani skutečnost, že od vydání tohoto dílka po současnost uběhlo, považte, úctyhodných 10 let. A co vlastně vede člověka, jako jsem já, k recenzi takové "vykopávky"? Tak těch důvodů mám hned několik. Hudba KALM je rozhodně na svou dobu poměrně kvalitní. Dalším důvodem bylo to, že album vedlo mé úvahy hned ve dvou oblastech. Ale pěkně po pořádku.
Co tedy posluchač může od původně promo nahrávky "... Lõputu" očekávat? V poměrně kvalitním zvuku se před Vámi rozprostře potemnělá estonská krajina hned ve dvou podobách. Drsné i chlácholivé. Úvodní "Org" je totiž značně zběsilou jízdou zejména v prvních tónech nejčernějšího kovu, jež se posléze otáčí o 180° směrem k ponurému, vláčnému a atmosférickému doom metalu. Jak v první skladbě, tak na zbytku alba lze jen vyzdvihnout práci posmutnělých kláves. A v případě první skladby nelze přeslechnout zejména tklivý houslový part, přestože vychází úplně odspodu. Druhá píseň má poněkud opačné parametry, rozbíhá se akustickou pasáží s podporou kláves a až následně se dostává do polohy black metalové jízdy, no a asi dvě minuty před koncem se opět objeví pomalejší melancholická pasáž, protnutá v zápětí ovšem black metalovým běsem, kterýžto hrne skladbu k jasnému závěru. Titulní "... Lõputu" je pak kapitolou sama pro sebe, jelikož oproti už zmíněným ingrediencím, shodným s předešlými dvěma sestrami, má jaksi něco navíc. Při jejím poslechu jsem možná objevil další kořínek hudby KALM, možná jen prachsprostou náhodou podobnou pasáž. Znáte někdo "Princess of the Dawn" od ACCEPT? Tak tedy zvláště vy, kdož znáte, zpozorněte zhruba v polovině třetí skladby. Nemohu si pomoci, ale dal bych ruku do ohně za to, že Alan Kalm & spol. dosti obdivovali právě zmíněné ACCEPT a svůj obdiv vyjádřili touto bez uzardění heavy variací na motiv z výše uvedené skladby. Závěrečná "Lahkumine" je pak formou akustického outra, jen takový šumot, když se bouře uklidní.
Celkově pak tahle ani ne dvacetiminutová fošna zanechává v mém těle více, než jen dobrý pocit. A myslím, že mnoho dnešních kapel ani takové kvality nedosahuje. Přesvědčivě vyznívá zejména atmosféra a výkony hudebníků a byť to bude znít možná divně, vlastně umění skladby. Ta mravenčí práce způsobující, že vše do sebe perfektně zapadá. Poslouchám to po deseti letech od vydání a je to pořád velice slušná rána, možná si to někdo jiný poslechne za 100 let, pokývne hlavou a řekne si: "Jo, tak takhle má vypadat atmosférický black." Ale to my už tady nebudeme.
V úvodu jsem uvedl, že hudba KALM mě vedla ke dvěma směrům úvah. Původně totiž tahle recenze měla být koncipována jako takové malé zamyšlení. Mé myšlenky se totiž už od prvního poslechu pohybovaly hned ve dvou rovinách. Ta první mířila k zamyšlení, proč někdo, kdo dokázal nahrát něco takového už v roce 1998, nepokračoval v další produkci. A kolik vlastně takových kapel asi může být. No a druhá, osobnější, směrem k tomu kdo jsme, kam kráčíme a kolik toho vlastně za život stihneme. Co můžeme všechno obsáhnout, ať už rozumem, poslechem, nebo tvorbou. Kolik kapel nám vlastně unikne mezi prsty? Kdo to změří? Úvahám udělilo stop dnešní mlhavé ráno. Zvláštní jak fatální okolnost a najednou odpovědi v obou rovinách. Když jsem si zjišťoval potřebné údaje o KALM, našel jsem následující: "Kapela ukončila svou činnost v dubnu 2000 poté, co vůdčí osobnost skupiny, Alan, zahynula při automobilové nehodě." Můžeme jen litovat.
Zvláštní, jak je ten svět nespravedlivej. Mám pocit, že ti nejlepší odcházejí první - Schuldiner, Forsberg, Nödtveidt, Bakken… Kalm… Páni muzikanti, kteří hodně dokázali a ještě spoustu mohli dokázat. Věčná škoda. Čest jejich památce!
