První kapitola existence skončila, nová Tragická může začít…
Celestia se znovuzrodila z ještě nevychladlého popela stejně, jako matkám umírají děti v náručí... Představuje jeden z nejznámějších pojmů ve Francii a tento statut si doufejme hodlá udržet nadále i kvalitou, nejen léty a „slávou“.
EP, které vyšlo minulý rok, šokovalo. Nabízelo otřesný zvuk s odpudivým vokálem (ten nejenže evokoval Satanic Warmaster, ale snad ho ještě převyšoval v úsměvnosti), avšak přitažlivé melodie… Naštěstí nápady, které do kytarových partů vnášel klávesovými kouzly Malefic (Xasthur) dávaly tušit skryté možnosti a neochvějnou jistotu lepší budoucnosti… Možná…
„Frigidiis Apotheosia: Abstinencia Genesis“ je perfektní. Z většiny úhlů. Nejenže dle mého převyšuje dosavadní počiny, spáchané ještě v první éře kapely, ale staví se i do role takového mučedníka. Místy zkouší, co posluchač vydrží a jako pokusný králíček nehne ani brvou a jen čeká odezvu. Nebýt opět prapodivného vokálu, který je až moc dominantní (při své ohavné barvě), je album velice nadprůměrnou záležitostí, možná až malým skvostem, kterými je Francie mimochodem posetá. Každá skladba představuje jiný úsek života, jinou Celestii a jiné stavy dvojice Noktu – Malefic. Je to cesta napříč poznáním sebe sama, a to i přesto, že její příchuť je místy velmi trpká. Snad to dělá i můj prvotní odstup, který jsem měl, že mi jednotlivé faktory přijdou natolik příjemné.
Nejzásadnější melodika spočívá v kytaře, někdo by možná čekal v klávesách, ale ty mají lehce jinou úlohu. Je to právě čtyř a šesti strunný mozek, který je centrem veškeré okolní oddanosti. Snoubí poddajnost s odpudivostí. a vše omamují. Táhlé, stereotypní, avšak melodické ambientní prvky, tvořené Maleficiem, se sice nezjevují až tak často, přesto svého prostoru využívají dostatečně, ne-li nadprůměrně. Za příklad budiž „A Regrettable Misinterpretation of Mournfulness“, jenž je pro mě snad nejkrásnější a nejrozmanitější skladba od Celestie vůbec. Přítomna jsou veškerá tempa, škály melodií i instrumentů a atmosféra je na albu nejhustější. Vokál nedostává tolik prostoru a to činí výsledek o to hodnotnějším. K ne zrovna nejdokonalejšímu zvuku, který je Maleficem ještě zhutňován, je třeba přistupovat jako k něčemu, co má své pevné kořeny v undergroundu a srdci nejednoho fanouška a především samotného hudebníka. Je to něco, co zračí stopy času, a proto nebude jeho střed nikdy zcela čistý.
Člověk by čekal, že Noktu bude ustupovat Maleficovým potřebám, že se bude snažit uhýbat a album bude rozhádané. Ve skutečnosti je to tak, že jejich společná hra vypadá jako řízená střela na přání. Dominantní jsou bez debat kytary, jak jsem řekl, ale rozhodně to není to, co by album činilo výjimečným. Výjimečná je kombinace všech prvků a melodických statí každé z osmi skladeb. Jedná se o počin s více zásadními body, který nemá výrazně slabší moment. Jediné, kdy bych občas zasténal, jsou rychlé pasáže s častým vokálem. Těch ale naštěstí není moc, a pokud ano, vždy se zavčasu přetransformují. „Frigidiis Apotheosia: Abstinencia Genesis“ je totiž něco, o čem si metaloví fanoušci budou určitě povídat jako o povedeném návratu aristokratického black metalu s hitovým potenciálem.
