Je to tak, Vargsang je zpět. O novém albu se nešířily všelijaké fámy a nepovídaly si o něm babky na trhu. Určitě si ale každý fanoušek tohoto Němce mnul ruce po přečtení faktu, že novinka se nezvratně blíží. A možná, že mu až srdce poskočilo, když zahlédl opovážlivé vyjádření, že toto album bude právě tím doposud nejlepším. Ono je hlavně třeba zdůraznit, že ani jedno z dvou předešlých nebylo nějaké ultra-úžasné, nicméně hudba, kterou Vargsang tvoří po odchodu z Graven, stojí za nejednu zmínku a pochvalu. Zatímco debut „Call of the Nightwolves“ zněl ještě hodně zazděně – hlavně ze stránky produkční, pokračovatel byl již o něčem lehce jiném. Fakt? Asi na tom něco bude… I přesto, že byl celý natočen ve zkušebně (stejně jako novinka), měl melodie a tempa, která dokázala posluchače strhnout, Hlavní devízou Vargsanga jsou totiž celkem výrazné kytarové linky. Tenhle instrument stojí jasně v popředí a je mu ponecháváno nejvíce prostoru. Řezavý zvuk, kterým je vždy podladěn mě v této domněnce jen utvrzuje. Když navíc připočteme charismatický a místy i srozumitelný vokál, je se oč opírat. Vždyť… nejedná se také o začátečníka, že…
V prvním odstavci jsem tedy tak nějak shrnul, co lze očekávat i na tomto albu, čili bych se velice rád vyhnul jakémukoli porovnávání, které by sice možná bylo na místě, ale neustále bych se opakoval. Nesetkáváme se přeci s žádnou black metalovou progresí.
Největší změnou na novince je najmutí nového člena, bubeníka Goatrulera. Nemohu ale říci, že by se jeho hra nějak lišila od té Vargsangové. Těžko takto porovnávat z laického pohledu, nicméně bych v tomto směru žádný posun jako posluchač neviděl. „Werewolf of Wysteria“ jinak nabízí poměrně zajímavé propojení obou předchozích alb po stránce zvukové – nezní jako ze zkušebny, ani z pod pokličky. Celým počinem se prolíná klasické, lehce zapamatovatelné riffování a předvídatelné okamžiky doplněné vokálem. Těžko nějak s jistotou popisovat tempa, neboť sladkým potěšením je, že se různorodě střídají často, někdy i velmi často. Nejvíce je však Vargsang povědomý v těch rychlých pasážích. Práce s vokálními linkami je sebevědomější než kdy jindy, hlas téměř neutichá a v jakémkoli tempu se snaží trefovat do míst, kde by měl správně být. Tím, že je struktura skladeb proměnná, je vokálu dán větší prostor na různější polohy. Většinou má jednu barvu, nicméně i ta je příjemná, neboť je pevnou součástí hudby. Vargsang bez vokálu se rovná poloviční Vargsang. A takto by to mělo být u každé kapely, vokál je důležitá složka, která je prostředníkem mezi hudbou a filozofií kapely a mnohdy nesplňuje to, co by měl. Je časté, že kapely staví na silných myšlenkách, ale provedení je již méněcenné. Proto má u mě „Werewolf of Wysteria“ bod navíc.
Začátek a konec alba je rozhodně divočejší. Stať je mírně utahanější a kolikrát jsem se přistihl při zatoužení po probuzení nějakým příjemně šlapavým momentem (kterých je ku slyšení dost). Nemůžu ale říct, že by nějaká skladba byla výraznější než jiná. Album je posloupné, takové, jaké být dle protagonisty má a já mu to nehodlám vyvracet. Určitě bych ocenil, kdyby skladby byly jinak uspořádány, nicméně každému přijdou k chuti jinak.
Chci však na závěr vyzdvihnout, že do hudby jsou místy vklíněny i velice decentní klávesy, které sem vyloženě sedí! Nevím, jak jinak to říct, ale geniální tah. Sice jich je jako šafránu, ale k těm pomalejším a atmosféričtějším rifům sedí jako nic jiného. Určitě by byla škoda, kdyby se Vargsang změnil (a to asi nelze ani očekávat), proto vítám lehoučké obohacení a hodnotím toto album nadprůměrně. Neskáču z něj po stropě, ale kdykoli si na něj rád v budoucnu vzpomenu. Tomu věřím.
