Po pár čtenářských setkáních prostřednictvím recenze od mé maličkosti a jednoho VELMI vtipného rozhovoru se španělským nekrofilním výrostkem Ebolou, už není moc třeba nikomu Cryfemal představovat; celý projekt je dílem jednoho úchylného, smrtí posedlého magora, který s chutí své perverzní vize přenáší do zvukové podoby, k čemuž mu, nepříliš překvapivě, krásně slouží neméně neveselá black metalová osnova. Ruku bych si s tímto člověkem asi nepodal, ale plně se ponořit do jeho černého hudebního ejakulátu (velmi, velmi nechutné přirovnání) je velmi katarzní, nesvaté, atakdále, atakdále… Nuže, dámy a pánové, představuji vám jeho aktuální počin, který i ostatně v rozhovoru nejednou, mezi hromadou nadávek a jakéhosi blekotání o peklu, ohlašoval: „Apoteosis Oculta“.Není třeba příliš obcházet rozkopaný hrob, od první do poslední minuty se zde hraje black metal jako řemen, byť nutno podotknout, že velmi poctivě podaný, žádné amatérské šmidlání, skryté za temné řeči. Dalo by se dokonce říct, že Ebola je jeden z mála takto extrémně vyparáděných interpretů, který vedle budování imidž i produkuje veskrze kvalitní hudbu. Inu, pojďme jí tedy věnovat bližší pohled…
Většinou to bývá tak, že zle se tvářící lidé se povětšinou snaží hrát cosi alespoň zle znějícího. Jak již ale náš dnešní pán na holení dokázal na minulých albech, např. na předcházejícím „Perpetua Funebre Gloria“, Cryfemal skutečně zlá hudba je. Jak tedy jinak nazvat soubor pohřebních hymen, zahalených do dusivého kraválu, ze kterého zazníval takřka kuledrtící řev hlavního protagonisty? Snad jediné, co chybělo k jakémusi absolutnímu dojmu, byly ony tolikrát vytýkané a propírané samplované bicí. Změna byla přislíbena a vykonána, reálné údery do reálných škopků reálně udeří do slechů posluchače takřka okamžitě, co zmáčkne tlačítko „play“. A namlácené jsou vskutku řádně, jako by někdo člověka mlátil náhrobním kamenem po zátylku. Jednoznačný posun dále, který výsledku rozhodně prospívá. To, co tentokrát ubylo, jsou klávesy, vše nyní na svých kostěných bedrech nese složka kytarová, vykonávající u Cryfemal už klasicky brutální, zašumělou, násilnou a velmi mrtvolnou operaci. Není ovšem ani nouze o více melodií, než tomu doposud bylo a i přes fakt, že aktuální album se celkovým vyzněním mnohem více přibližuje rané, neurvale zabijácké tvorbě, než dílu poslednímu, které bylo notně ovlivněné nastupujícím trendem depresivního BM, jsem občas narazil na takřka nejmelodičtější pasáže, jaké kdy Ebola natočil. Objevují se zde sóla, sypačky jsou podpořeny jemnou, silnou melodikou, která v pohodě udrží pozornost jenom proto, aby ji v následujících okamžicích doslova rozšmelcovala na kaši pomyslným perlíkem, jehož topůrko je tvořeno černým hlukem a jeho ocelové zakončení je autorův vokál, obligátně uřvaný, bolestný a ničící. Rytmika se rozličně mění, je zde rychlejší, než tomu bylo minule a celý tento kolos je i přes svojí černotu vlastně i poměrně barvitý, pasáže se střídají, melodie vrství, avšak to, co neustále nemizí a zůstává je tíha…
Když se mám poohlédnout, povážit a zamyslet se, nezbývá mi, než říct, že „Apoteosis Oculta“ je rozhodně nejpokročilejší album Cryfemal, které v sobě snoubí ponurost, hnilobu a atmosféru alba minulého s násilností, nářezem, rychlostí a zlobou opusů starších. Velmi očišťující hnus.
