Pro člověka, který se již nějakou dobu pohybuje ve světě black metalovém, není žádnou novinkou fakt, že se některé kapely „honí“ za různými několika skladbovými nahrávkami, jako jsou split, ep, singly, či dema. Zřejmě nejznámějším přeborníkem jsou finští satanisté Horna, kteří mají na svém kontě do dnešních dní takových „polovičatých desek“ úctyhodných dvacet čtyři. Nedaleko za nimi nezaostávají ani čeští Inferno. Po právě vydaném kotouči „Infernal Belief“, o který se dělí s italskou kapelou Tundra, se jejich počet prozatím zastavil na čísle sedmnáct.
Karvinská black metalová veličina platí za skutečně zásadní jméno tuzemského black metalu, a tak vydání každého plnohodnotného alba provází zájem naprosté většiny black metalové obce, jíž je Inferno známé. Naposledy tato kapela rozvířila místní stojaté vody před několika týdny - po vydání čtvrté řadovky s názvem „Uctívání temné zuřivosti“. „Polovičaté nahrávky“, jak osobně ep, split a jim podobné označuji, však takovou vlnu zájmu jednoznačně nevzbuzují. „Infernal Belief“ je z těch sedmnácti teprve druhou, kterou jsem měl možnost a vůbec měl zájem poslechnout.
Celková stopáž téhle novinky je téměř čtyřicet minut a popravě to byly společně s vyvedeným ‚uctíváním‘ dva důvody, proč jsem vůbec projevil zájem.
Booklet natištěný na čtvrtkovém papíře je to první, čeho si při kontaktu s deskou všimnete. Toto netradiční pojetí se zdá být však neotřelým a příjemným krokem. Zatímco ‚uctívání‘ je zpracovávané do jisté míry moderním stylem, z bookletu „Infernal Belief“ je opět cítit určitá zatuchlost a archaičnost. Vše je ale cílené a na poměry undergroundových spolků opravdu vysoce kvalitně zpracované. Snad jedinou mou námitkou je tedy velmi špatná čitelnost jednotlivých textů. Těch několik pravopisných chyb mě už tentokrát z míry nevyvedlo, spíš jsem se jen pousmál.
Inferno se, jakožto vedoucí celek tohoto společného alba, ujalo první čtveřice skladeb. A ubránit se srovnání s poslední, stále ještě horkou, řadovou deskou jednoduše nejde. „Uctívání temné zuřivosti“ ukázalo, že karvinští mají i po letech stále co říci. Do opravdu kvalitního zvuku zabalili pestřejší, barvitější a v určitém ohledu i melodičtější tvorbu než kdykoli dříve. Dali si práci i s maličkostmi a ve výsledku vzniklo opravdu výborné album. Nyní máme před sebou Inferno jiné. Dalo by se říci, že je to Inferno na polovině cesty mezi „Nikdy nepokřtěni“ a práve „Uctívání temné zuřivosti“. A to i přesto, že materiál použitý na „Infernal Belief“ je ze všech tří jmenovaných nejnovější. Co se týče kompozice a aranží skladeb, máme co dočinění s ortodoxněji laděným materiálem, jako by se kluci chtěli na tomto méně důležitém albu vrátit alespoň o několik let zpět. Trojice skladeb spojuje velmi přímočarou starší éru Inferna s některými novějšími barvitějšími pasážemi. Je jich tu ale znatelně méně a celý prostor jim vyhrazený vyluzuje jakousi retrospektivní náladu. Neřekl bych, že je to neduh téhle desky, spíše by to označil materiálem pro příznivce starší tvorby. Je tu ale jedna věc, kterou Adramelech a spol. svého nejnovějšího potomka zazdili. Naprosto utopený vokál, kterému není rozumět ani slovo. Už v případě, že chcete pochytit frázování, musíte natahovat uši. To je tedy dle mého skromného názoru jasné šlápnutí vedle.
A Tundra? Ta u mě na plné čáře propadla. Pokud jsem ve srovnání s předchozí tvorbou Inferna Adramelechův vokál kritizoval, ve srovnání se zvukem Tundry bych jej musel vynášet do nebes. Ale k tomu až dále. Propagační letáky a reklama této desky vůbec slibovala split dvou nejlepších undergroundových kapel České republiky a Itálie. U nás dejme tomu, Inferno by se takovou kapelou i označit dalo. Ale Tundra? To bych se hádal. Za skutečně špatným, zahuhlaným zvukem se skrývají primitivní black metalové skladby, které mohou oslovit snad jen skutečně radikální fanoušky staré školy black metalové hudby. Ve společnosti Inferna pak tento nešvar vyvstává na povrch ještě mnohem více. Je obecnou pravdou, že i undergroundová hudba se dá dělat i s kvalitní studiovou prací a dobrými muzikantskými výkony. Pro mě jsou tyto dva atributy (nebo alespoň jeden z nich) v hudbě obecně velice důležité, a bohužel Tundra nemá takový ani jeden. Za pozornost snad stojí pouze skladba „Intermezzo“, při které mi neběhal mráz po zádech, jak by asi měl, ale naopak mi tekly slzy smíchu z očí.
U spojení dvou kapel na jednom albu (v tomto případě i přímo ve dvou skladbách) vždy čekám něco zajímavého, netradičního, neokoukaného. Však zde jsem zažil dvojnásobné zklamání. U Inferna sic jen malé (a zabralo to nemálo poslechů – pozn. autor) a u Tundry na plné čáře. Alespoň, že ten obal se vyvedl.
K recenzi poskytl: Long Ago Records
