Dokážete si představit, že by najednou z ničeho nic slunce zčernalo? Jeho teplý a oranžový svit by během okamžiku ustal a svět by najednou zahalil chlad a temnota nekonečného a vždy tichého vesmíru. Vše by pomalu začalo umírat a slunce by již nadále nebylo hvězdou života. Vše živoucí by začalo chřadnout a skomírat. Na povrch by se začali drát veškerá negativa skrze sklíčenou mysl ubohých přeživších. Smutek, nářek a melancholií protkaná bezmocnost by vystřídala všechny ostatní emoce…Zhruba takhle se tváří ryzí lidský hrob v podobě nové nahrávky německých pesimistů DARK SUNS. Jelikož kapela začala zprvu velmi doomově (řeč je o prvním demu), postupem času a díky získaným hráčským zkušenostem se jejich styl stále utvářel, až se zakořenil na velmi chladném a temném stylu, mistrně zahraném a znějícím. Není důležité co kapela hraje, ale spíš jak to hraje. Jejich způsob vyjádření emocí ve mně evokuje spíše velmi atmosférické a možná až post-rockové kapely (nemůžu si pomoci, ale často jako bych poslouchal mix od Porcupine Tree až po Tool). Různých vedlejších vlivů je na nahrávce „Grave Human Genuine“ nespočet a dělají z ní něco zcela odlišného od všeho, co jsem doposud slyšel.
Když se oprostím od všech pocitů a zaměřím se čistě na instrumentální složku nahrávky, každý z nástrojů má svůj osobitý styl hraní. Podklad tvoří excelentní basová vyhranost s kombinací bravurní hry na piáno. Občas ve mně evokuje až jazzové prvky. Nespočet různých jiných nástrojů, které však mají svůj původ v klávesách radši ani nebudu rozebírat. Osoba stojící za tímto nástrojem skutečně oplývá talentem a smyslem pro převedení pocitů do zvukové podoby. Většina melodií je servírovaná převážně akustickou kytarou, která se prolíná s údery bicích o tepové frekvencí umírajícího ubožáka se srdeční arytmií. Vše je doprovázeno čistým a zpěvným (většinou jde spíš o druh recitace) vokálem jednoho z bratrů Knappových. Ten krom zpěvu obsluhuje právě smutné bicí. Jeho bratr Maik se stará o jednu z kytar. V současné době kapela opět hledá baskytaristu (kterých se na tomto postu vystřídalo už 5). Když opomenu pár rychlejších pasáží s velice chraplavou kytarou (např. v "The Chameleon Defekt"), celá deska zní jako by byla stvořena pro pomalý a chladný konec bytí.
Album s postupem času graduje. Z počátku obsahuje několik tvrdších momentů s deathovějším vokálem (trošku to ve mně evokuje švédské Opeth) a postupem času skladby ubírají na tvrdosti a přecházejí do více doomových vod. Tato gradace opravdu pohřbívá veškeré ideály a podtrhuje koncept alba.
Máte-li chuť na něco, co black metal nevidělo ani z letadla a přesto si s ním, co se týče chladu, temnoty a negativity jistě nezadá, zkuste si „Grave Human Genuine“ sehnat. Nadšení budou jistě všichni příznivci alternativních žánrů či pomalejší muziky. Deska má své prazvláštní kouzlo, kterému jsem nepřišel na kloub a proto mě stále tak očarovává.
