Řekněme, že s touhle bandou jsem do styku ještě nepřišel – a v souvislosti s tím, že o sobě na svých stránkách tvrdí, že jsou legendami švédského black metalu se upřímně, ale upřímně stydím. Naštěstí jsem později zjistil, že nejde o příliš korektní stránku a její správa nepřipadá samotné kapele. Tudíž můžu být o chloupek klidnější, že mi ušla obrovská hudební legenda.
Ale teď už vážně… Nåstrond figurují na švédské scéně již od roku 1993 a nováčky logicky nejsou. Před tím, než jsem se dal do poslechu aktuální desky, jsem se snažil Nåstrond trochu více poznat. Překvapilo mě zjištění, že předchozí počiny dosahovaly „prý“ velkých úspěchů a recenzenti se často rozplývali a rozplývali… Hudba Nåstrond se podle „písemných dokumentů“ celou tu řadu let vyvíjela, až dospěla do současné podoby. „Muspellz Synir“ se jeví jako zatuchlý a prohnilý materiál. Klíčové je rozhodně jeho tempo. Na toto místo se výborně hodí přirovnání „táhne se jako smrad“, které je výstižné a dokonalé. Hrací doba činí přibližně 60 minut a 75% desky budeme hnít a topit se po kolena ve výkalech. Vydatně této zábavě sekunduje vokál, který snad přichází přímo ze záhrobí… místy ukázkový growl a jindy zase podivné skřeky. Hudba samotná občas hledá styl, ke kterému by se ráda přiklonila, nebo snad i zařadila. Inu, proč ne.
Začneme hezky prohnile s death metalovými kytarami, samozřejmě deathový vokál, užijeme si osm naprosto identických riffů a přeneseme se naprosto hrubě a neobratně do black metalu devadesátých let, kdy zrovna válčili Darkthrone. Tato kombinace funguje „bohužel“ i naopak. Takový chemický vzorec je na „Muspellz Synir“ nešťastný, ale převážný. Nåstrond však používají velice zvláštní techniku aranžování skladeb, kdy většina oplývá stejným jádrem, jen jakási předpona a přípona se v průběhu času obměňuje.
Zapomněl jsem zdůraznit, že v několika případech se vyskytnou i klávesy a vytvoří tak jakousi zvláštní pochmurnou atmosféru. Celkově mi „Muspells Synir“ přijde neharmonická. Určitě by se našel někdo, kdo by toto tvrzení uznal a spokojeně pokynul hlavou… „Ano, ano, přesně takhle to je a je to v pořádku - vždyť je to v rámci experimentů.“ Na myspace se dokonce kapela sama charakterizuje jako „experimental“ a nikdo jí určitě nic nevyčítá, vždyť každý by měl tvořit podle sebe sama. Jen se mi zdá, že zrovna tohle dílo je experimentální až moc. Vždyť v poslední fázi tahle smečka zní jako všichni a zároveň nikdo.
Možná jsem byl příliš kritický… a to, že zvuk se nedá popsat jinak než jako chaotický a melodie příliš se podobající té následující či předchozí, nebo chvíle zpěvákova zvracení a následující, kdy se zalkne a vypustí ze sebe jiný skřek, a nakonec snad přílišnou stylovou rozervanost prostě nemůžu nazvat jinak, než nepříliš vyvedenou deskou. Možná si právě říkáte, vždyť po něčem takovém jsem už tak dlouho toužil a zrovna tuhle desku si pořídíte do sbírky… za sebe přeji hodně štěstí!
K recenzi poskytl: Debemur Morti prod.
