Forteresse jsem si již na první poslech neskutečně oblíbil. Vždyť to zcela jistě dosvědčuje i má nadšená recenze. Vzpomínám si, jak ke konci debutu vyprchávaly melodie a album se stávalo kýčovitějším, nicméně stále mělo velmi silný potenciál. Bál jsem se tedy přirozeně, jestli novinka naváže na konec nebo snad začátek alba minulého…„Les Hivers De Notre Époque“ má ještě horší zvuk než debut. To je první věc, které si zřejmě každý všimne. Nevyrovnané nazvučení kytar, bicích a vokálu během všech skladeb hapruje na samé hranici snesitelnosti. Jak sami asi víte, Forteresse, respektive (jméno) tvoří hudbu stylem „melodie sobě“, takže není problém několikrát za skladbu až kroutit hlavou, kde se to vše bere a zda-li si nepřidává pražce navíc. Stupňované melodie, které působí nekonečně, i jednoduché přehmaty, tvoří Forteresse svojskými, neboť téměř každá melodie je sobě podobná. Pro nezasvěceného to možná působí odpudivě, ale například na debutu to bylo opravdu lahodné. V případě „Les Hivers De Notre Époque je to však o mnoho horší. Kolikrát slyšíte jen melodie a kdesi v dálce tiché údery (asi bicí) a najednou, z ničeho nic, až moc hlasitý vokál. Tak kde to jsme? Z potencionálně kvalitních skladeb se stávají průměrné až podprůměrné, a po minutě (pokud není nasazena nějaká opravdu chytlavá melodie) nudí. Nejlepšími „skladbami“ tak pro mě zůstávají dvě intermezza, která přesahují minutu a jsou ryze atmosférická.
Ale co ty časy, kdy atmosféricky působila i hudba Forteresse? To, že kytary dokázaly nahradit klávesy a ještě si pohrát s lidskými pocity? Toto je pouhá snaha o pokračování nastoleného stylu, ale nikdy nemůže být kompletní, neboť nelze donekonečna vymýšlet podmanivé struktury, které jsou ale vlastně na stejné bázi. Většina linek se totiž odehrává buď na nejzadnějších pražcích nebo nejspodnějších strunách :-). Je to dilema, které musí vést jednoho dne k tomu, že se dospěje do stádia vykrádání sebe sama. A ten den nastal s tímto novým albem. Co mě ale mrzí ještě více je to, že kdyby byl zvuk alespoň o polovinu lepší, celá harmonie desky by vynikla tisíckrát víc. A zmizely by pak třeba i právě ty pochyby, které jsem nastínil výš.
Samozřejmě bych ale nerad celou desku strhl někam do spodiny. Neměl jsem potřebu ji nikdy vypnout a zatím vždy jsem ji doposlouchal do konce. Kdyby takto vypadal debut, možná bych měl kapelu rád, ale rozhodně bych si klidně odpustil pokračovatele. Takto jsem byl natěšený po výborném debutu a dočkal se velkého průměru. Zásadní problém možná i znamená absence změn temp, těch je totiž minimum oproti minulosti. „Les Hivers De Notre Époque“ je tedy takovým „uchem tam a druhým ven“ nebo, chcete-li, letargickým albem. A to by se přeci u hudebníků s tak hrdými odkazy stávat nemělo… Pro mě velké zklamání tohoto roku, bohužel.
