BLACK JADE vyprodukovali už v pořadí třetí desku, čili těžko je označovat za nováčky na BM scéně. Nicméně toto je mé první setkání s kapelou, protože dosud jsem neměl tu čest. Je otázkou, zda poslední album umožní někomu jako jsem já kapelu dostatečně poznat. Co jsem měl možnost vystopovat v materiálech, novinka se od předchůdců liší hned v několika směrech. Prvním jasným odklonem je určitě rezignace na Tolkienovská témata v textech a druhou, zásadní změnou je to, že zatímco předchozí dvě desky byly produktem čtveřice černokněžníků, „Helvetica Diabolica“ je zásekem jednoho muže – Naragartha. Osamělého bojovníka zbyvšího po velkých personálních otřesech v roce 2003. Je pravda, že už předchozí album "...of forest and fire..." bylo v jednočlenné sestavě, ovšem za vydatné podpory hostí. Pojďme si tedy společně projít jeho první samostatné dílko.
První rána je už úvodní intro „Anno 1811“. To, co se line z reproduktorů, mi rozhodně neevokuje rodné Švýcarsko ani omylem. Pochybuji, že se kdy na kopcích Alp používaly skotské dudy. Skladba je navíc zakončena britskou „God Save the King/Queen“ – národní hymnou. Jsem trošku v šoku, na těch datech přeci musí něco být. Nakonec to není až tak složité. Švýcarsko totiž tuto hudbu neznámého autora používalo jako národní hymnu až do roku 1961, a právě roku 1811 vnikl její text "Heil dir Helvezia", což tak trochu svádí srovnávat se třetí "Hail Domina Helvezia", ale to bych předbíhal. Poněkud větší šok přináší první kus hudební - „Schneefall“. Být na mém místě labilnější jedinec, stříbrnou placičku vezme a narve do skartovačky, případně vyhodí do koše, či rovnou z okna. Na první poslech totiž nevyvstává v mysli konzumenta žádná jiná myšlenka, kromě jediné - BLACK JADE, nebo, chcete-li konkrétně, Naragarth totiž vůbec neumí hrát. Omyl! Jen to chce prostě dát desce šanci a přežít první, druhý poslech, a pak se to nějak upraví samo. Časem totiž zjistíte, že Naragarth má dost osobitý styl a doslova z marastu, jemuž dosti napomáhá podladění a stažení kytar někam dospodu, dokáže vykouzlit skoro uchopitelnou krásu. Promiňte mi tu formulaci, ale nenapadá mě jiný příměr. Přestože v obecné rovině nenabízí nic převratného a světoborného, v některých momentech vyčaruje přenádherné melodie, což paradoxně platí i u již zmiňované „Schneefal“. Ano, je to ta skladba, jíž jsem při prvním poslechu málem vypínal. Jinde se z pozadí vyšplhá ven zase akustická pasáž, například ve „Winterwald“, kde je vše vyšperkováno pro jistotu ještě velmi slušným pohanským sborem. Takový helveticher heiden metal… jak je uvedeno na zadní straně bookletu.
Ano, některé skladby pohanstvím dýchají, mají vynikající atmosféru. Ale na nich album nestojí. Můžu uvést opět minimálně dvě skladby, které mají úplně jiný, řekněme ambientní základ. Napadá mě fantazii probouzející „Andacht“ a pátá „Wiedergeburt der Sonne“ s píšťalami a dalším dechovým ansáblem. „Auf alten Pfaden“ zase začíná ptačím zpěvem a cvrlikáním za podpory zurčení horských bystřin. Na těchto písních ovšem album rovněž nestojí. Nicméně dá se zde z aranží vypozorovat jednoduchá věc. Naragarth je pravděpodobně daleko lepším skladatelem, než praktickým hudebníkem. Ale o tom už řeč byla. Komu by se nezamlouvala střední tempa většiny skladeb, může si do kolečka pouštět „Hail Domina Helvezia“, což je určitě nejzběsilejší věc na albu, prokazatelně black metal, soudě především podle kytar. Je to zkrátka a dobře to známé hučení vyvolávající v zádech mrazení, lehce přikrášlené melodickou vyhrávkou. A o textu bych nepochyboval už vůbec „…hail Helvezia Domina… Sathanna…“. Přemítáte-li o tom, co se chystám napsat, činíte správně. Ani na klasickém BM album nestojí. Deska je „umně“ zakončena opět skotskými dudami (toť ten nejnepatřičnější nástroj na albu), jež jsou doplněny současnou švýcarskou hymnou - "Schweizerpsalm" nahradivší léta páně 1961 tu původní.
Hudba BLACK JADE nám ukazuje hned několik tváří, ale která je ta pravá, ví jen Naragarth sám. A je dost dobře možné, že to není ani jedna z nich. Zpracovávání "rozličných" témat za pomoci rozličných prostředků může na posluchače působit trochu neupřímně, ale vše určitě sleduje jeden vznešený cíl, různými způsoby opěvovat rodnou zemi - Švýcarsko, a možná jde dokonce o koncepci. Těžko říct, němčinou nevládnu, a nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by mělo jít o koncept. Takže zde se pohybuji v rovině úvah. Možná ani klišovitý obal na upřímnosti nahrávce nepřidá. Zvuk by také mohl býti lepší, ale tady by se snad dalo oko přivřít. Přes tato negativa jsem si desku oblíbil. A je pravdou, že mě baví. Je pro mne takovým malým důkazem, že i tak vážná záležitost, jako je black metal, může být docela zábavná a v neposlední řadě i poučná. Nevěříte? Věřte.
Tuto recenzi bych rád věnoval sestře Bilkis jako poděkování za betaready a doplnění historických údajů k této nahrávce. Díky!
