Neúprosný čas opět velice dokonale nahlodal vše, co se mu dostalo pod „ruce“. Lidé stárnou, jedni pomalu, jiní rychle, ale všichni společně a především neúprosně rosteme pro hlínu... Existují tací, kteří za svůj život stále něco tvoří a pokud jde o muziku (v našem případě určitě), je tomu jen a jen dobře. Postupem času člověk nachází a sbírá určité zkušenosti, které může velmi dobře zužitkovat v průběhu dalších let. Při představě, že se dá dohromady několik muzikantů, jež jsou hudebně velmi zruční a lety hraní poměrně ošlehaní… inu logicky - každý si jistě dokáže spočítat, kolik je 6+6+6! Nechápete? Jen se podívejte na sestavu Alghazanth, ta se jen hemží kvalitními hudebníky a jako trumf navrch se nedávno objevila posila ve formě vokalisty Mikka Kotamäkiho. Můžeme spekulovat o tom, jak hodně se změnila situace v kapele po jeho příchodu. Prakticky chvíli po jeho nástupu do kapely byl natočen single „The Phosphorescent“ a ten může tvořit důležitý mezník v historii celé kapely. Kapela zůstala věrná svému stylu, avšak zvýšila nároky na sebe samu... Vždyť z hudby je to více než patrné, rozdíl je opravdu značný. „Wreath of Thevetat“ je nesmírně nabitá energií, což dokazuje i první skladba. Postupem času zjistíte, že všechny songy na téhle desce se pohybují v časech průměrně okolo šesti minut. Zpočátku jsem se bál, že takto dlouhý čas bude tvořit určitou překážku, ale je tomu přesně naopak. Delší stopáž je potřeba, Alghazanth toho mají opravdu hodně co říct a předvést.
Je úžasné, s jakou lehkostí přecházejí z extra rychlých pasáží do pomalých, melodických, a v několika chvílích tak něžných. Tohle je nesporně největší předností novinky. Ta také obsahuje víc než dost pekelně nabroušených momentů, přesně takových, kdy tuhne krev v žilách a dostavuje se neuchopitelný stav šílenství. Alghazanth sice bývají řazeni do škatulky s „označením“ symfonický black metal, ale není tomu přesně tak, alespoň mi to tak úplně nepřijde. I když je pravda, že natolik četné melodie, které znějí v tomto nádechu, se spíše přiklánějí k tomuto označení „symphonic“. Chci tím říci, že znám daleko více kapel, které by si zasloužily tuhle škatulku víc než Alghazanth. Když už jsme u toho, k symfonickému BM odjakživa patřily klávesy, a ani u Alghazanth nechybí. Klávesista Ekholm si počíná opravdu mistrně. Nástroj se k této hudbě jednoduše hodí a je do ní i nádherně zapojen. Ekholm střídá několik efektů, které znějí často velmi různorodě a originálně, chvílemi až mrazí v zádech. Kapela také čítá tři aktivní kytaristy a tudíž je opravdovou slastí zaposlouchat se do tónu těch „božských“ strunných melodií. Především samostatná sóla kytaristy s akustickou kytarou jsou poměrně emotivní záležitostí. Melodie, melodie, melodie - přesně takto jednoduše by se dala „Wreath of Thevetat“ charakterizovat. Je až skoro neuvěřitelné, že se na desce nevyskytuje žádná zbytečná skladba, jedna se perfektně doplňuje tou druhou. Celá působí extrémně vymazleným dojmem, veškeré detaily jsou zpracovány s maximální pečlivostí.
Kdybych teď useknul recenzi a skončil, hodnotil bych desku na skvělých 90%, ale úmyslně jsem vynechal právě vokalistu. Mikko Kotamäki se hlasově angažuje v mnoha hudebních stylech, všude si počíná velmi dobře a sebejistě, avšak vokál, kterým se prezentuje u Alghazanth nejde označit jinak než dokonalost sama. Právě díky jeho hrdlu se mezi ty nádherné melodie vloudila ona potřebná bestialita. Hrdlo ostré jako břitva ve spojení s rychlým frázováním vytváří dokonalého partnera zbývajícím hudebníkům.
Tuto desku jsem slyšel za tento týden nejspíš 74 krát a přes její silnou atmosféru ji nedokážu nikdy vypnout dříve než sama ukončí své tažení…A tak jako bájný pták Fénix opět znova a znova bude dokazovat svou sílu. 100% jízda až do konce… “Cítím vůni dřeva mého“.
