Dá se tiše polemizovat, jestli je toto EP skutečným odrazem budoucí tvorby Agalloch, nebo se jedná o intermezzo, které jen zobrazuje další možnosti kapely. Ať se však jedná o první nebo druhý záměr, nelze očekávat, že by Agalloch do světa kdy vypustili něco, co pošpiní jejich značku.„The White“ zosobňuje absolutní hudební čistotu. Představte si bílou bez jediné skvrnky. Tak zářící, až se zarývá hluboko do zorniček a přitom s urputně zavřenými víčky nasloucháte něčemu neuchopitelnému a rozkošnému. Toto sedmi skladbové EP neobsahuje ani jeden metalový moment, náznak agrese... „The White“ je meditativní hudba pro ty, kteří ocení rozličnost nástrojů, jejich využívání a kombinaci. Je to hlavně spojitost všech prvků, které dělají z výsledku nejen představu, ale fakt. Silné ambientní předlohy zastávají funkci "tvořiče" hlavních nálad – pokud zrovna nemá hlavní slovo akustická kytara. Již taková „Hollow Stone“ je příkladem toho, že hudba může tvořit nepopsatelné pocity, a to i za využití ne moc obnovujících se motivů. Je klamným obrazem reality, potokem proudícím břehy, na něž čas zapomněl... Znamená něco, co probouzí smysly a mění úzkost v pocit klidu. Nelidsky kouzelné...
Je to hudba, co něco znamená a která nepostrádá smysl. Může se zdánlivě zabývat (myšlenkově) něčím, co je velmi obvyklé, avšak právě podání je aspektem, který si pohrává s naší obrazotvorností. Svádí myšlenky a povzbuzuje chtíče.
Výčet využitých nástrojů by byl vskutku nelehký, proto bych nechal na každém, ať se s nimi seznámí a posoudí, jestli je jejich kombinace působivá a dostatečná. „The White“ je hodně muzikálně založené, čili místo pro vokály není nijak velké. Lze se však čas od času dočkat chorálů, recitací, šeptání i pár samplů z „The Wicker Man“.
Za velmi kvalitní považuji, že skladby jsou poskládány tak, aby se kompozičně nepřebíjely. V každé vládne určitá nálada a nástroj. Není tedy nutnost, aby počin působil rozporuplně a rozhádaně. Samozřejmě, že ve většině písní se nachází množství paralel k těm dalším a taky, že většinou nehraje jen jeden nástroj, přesto je však vždy jeden dominantní. Velmi mírumilovná hudba bez jediného ústupku a s jasnou vizí.
Vůbec bych se do budoucna nezlobil, kdyby Agalloch natočili desku, kde by poskládali tyto folkové a ambientní plochy, vše zaobalili do zachmuřené a přemýšlivé nálady a propojili s „Ashes Against the Grain“. Vždyť jen taková „Sowilo Rune“ je něčím, co této představě dává nadpozemskou moc a roní jednu nostalgicky-romantickou slzu za druhou...
„The White“ zabralo hudebníkům během let 2004-2007 mnoho času a je koncepčně protipólem „The Grey“.
