Máte rádi Funeral Mourning? Je Vám líto, že Desolate pod hlavičkou svého kdysi pilotního projektu už pravděpodobně nic nevydá, a nedokážete mu odpustit "odchod" ke stylově spřízněným Austere? Mám pro Vás náhradu. Kdo se rád vyžívá v záhrobních zvukových výměšcích těchto a podobných kapel, určitě by neměl minout debutovou nahrávku mladého australského (snad náhoda?) projektu Abyssmal Sorrow. Asi se nelze divit, že o tomto hudebním tělese opět nikdo nic neví, nejsou známa ani jména členů, či člena, natož jakékoli informace a Deaden prod., kde AS sídlí, mlčí doslova jako hrob. A proto nejen pro mě bylo velkým překvapením titulní EP vydané v srpnu minulého roku, které ač nepříliš kvalitní, dávalo hlavně první skladbou jménem „Rotten“ znát jakýsi potenciál. Ale přenesme se do února roku 2008 a podívejme se, co nám Pan Neznámý připravil na prozaicky nazvané desce „Lament“.
Sic tento projekt pořád patří mezi to „lepší“, co se ve funeral blacku vyskytuje, pořád musím myslet na fakt, na který už jsem poukázala v recenzi na nové Norttovo album. A sice, že tvůrci této hudby si prostě neuvědomují zákonitosti (byť na jednu stranu zbytečných) škatulí, kam chtějí svoji hudbu mocí mermo vecpat, a tak i hudba na „Lament“ postrádá jakékoli doomové náznaky a většinou se pohybuje v pomalejších tempech notně načichlých black metalem. Spíše se jedná o obvyklé „vecpu tam klávesy a jsem strašně gloomy“, díky čemuž sice skladby zní velmi atmosféricky a pochmurně, ale na pocity vyvolané klasickými klavírními kompozicemi, jež se vyskytují v doom metalu, nemají ani náhodou.
Ono vlastně celých těch šest písní, nesmyslně roztahaných do skoro hodiny hracího času, postrádá jakoukoli atmosféru. A není to jen kvůli tomu, že tvůrce se nenamáhal vymýšlet pořádné melodie, které by podpořily jeho koncept jistě smutné hudby, ale i díky tomu, že albu chybí nějaký světlý moment a celé je jaksi jednolité, beztvárné a ořezané až na kost. Výjimku z tohoto dojmu však tvoří skladba pátá „Austere Lament Part One“ a její pokračování „Austere Lament Part Two“, které jako jediné obsahují náznak originality. Tou disponuje zejména první jmenovaná, díky tomu, že je tvořená převážně zvuky samplovaného deště, akustickými vyhrávkami, recitací a scénkou „zab se, jestli to dokážeš“. Jako jediná na desce obsahuje uvěřitelný příběh a díky tomu i atmosféru, která zbytku chybí. „Austere Lament Part Two“ by pak tedy byla vcelku důstojným zakončením díky tomu, že do ní byly zakomponovány akustické melodie z první části, avšak má jednu zásadní chybu a tou je vokál (o ne zrovna dobrém zvuku ani nemluvě). Nemám absolutně nic proti citově zabarvenému hlasovému projevu, kterým disponují autoři této muziky, ale Pan Neznámý „zpívat“ neumí a bylo by lépe, kdyby použití vokálu pro příště velmi zvážil, anebo kdyby si aspoň pohrál se produkcí, aby nebyl tolik slyšet. Očividně však touží vykřičet své trápení opravdu do celého světa a zvuk onoho vražedného nástroje předsunul před všechno ostatní a tím dal sbohem posledním dobrým dojmům, které mohl svojí hudbou vzbudit.
Nedávno mě zaujala debata se známým, se kterým jsme došli k názoru, že jednotlivé hudební subžánry je dobré prozkoumávat do té doby, dokud nebudou poslechnuty všechny hudební klenoty. Jakmile začne náruživý posluchač potřebovat div ne vidle na prohrabávání všech těch hudebních póvlů, které se všude vyskytují v neuvěřitelném množství, už je něco špatně a je třeba v Paní Hudbě pokročit dál. Což se vztahuje i k Abyssmal Sorrow, protože z radosti, že se po dlouhé době objevilo něco slušného, leckterý posluchač toto album dost přecení. A to je špatně, protože „Lament“ není výjimečné opravdu ničím.
