Ti z nás, kteří občas zabrousí i do hodně symfonických či i industriálních vod černých řek a moří, jistě minimálně slyšeli o finské bandičce SHADE EMPIRE. Za svou osmiletou kariéru mají na kontě kromě několika demo nahrávek dvě slušné řadové desky, ke kterým v tuto chvíli přibyl nejmladší bratříček. Jak už jsme zvyklí ze starších nahrávek, kapela se rozhodně ničím neomezuje a dalo by se o ní říct, že si pohrávají s různými vlivy a prvky. Vše však bylo vždy zabaleno do nejtemnějšího hávu s velmi industriálním feelingem.

Avšak novinka je opět někde trošku jinde. Už od samotného začátku, kdy se na Vás vychrlí takměř hardcoreový začátek skladby „9 in 1“ (ke které byl již před nedávnem vypuštěn videoklip) se okamžitě ztratíte v nepřeberném množství motivů, zvuků a vzruchů. Celé album je jako když sedíte a v rukou třímáte slunečnici. Nevíte vůbec odkud začít, protože deska je tak pestrá jako má slunečnice semínek. Opravdu album zmáknout a naposlouchat zabere hodně času. Co mě však od začátku utkvělo v hlavě a neustále nad tím špekuluji, je jako by se kapela zhlédla v nových metalcoreových kapelkách. Album je plné postupů, riffování a metalcoreových rytmů. Prakticky bych řekl, že se to stalo i základním stavebním kamenem desky.

Otázkou však v tuto chvíli zůstává, zda je to dobře či ne. To však nechám na každém z Vás. Věřím, že většině to po chuti nebude. Ačkoliv mně osobně nějak metalcore nevadí, v podání SE mi tak jako tak nesedí. Když se člověk prokouše přes několik prvních poslechů a osvojí si nepřeberné množství prvků, které mu začínají zapadat tam kam mají, začne objevovat další „vadu“ desky. A tou je naprosto stejný, po čase nudící koncept vytloukání kopáků, běsnění riffů a opakování hitových pasáží. Každý další poslech mě utápí v nudě a nezajímavé šedi. Starší počiny jsem měl poměrně rád, ale novinka už nedosahuje takových kvalit, jaké bych předpokládal. Samozřejmě, že se na desce objeví mnoho zajímavých vyhrávek či pasáží, které zaslouží vyzdvihnout. Avšak na tom se deska stavět nedá. První poslechy ve mně evokovali krásně zabalený vánoční dárek, který se mi po deseti posleších podařilo rozbalit a uvnitř najít nevábně páchnoucí exkrement. Takto nějak bych sumarizoval svoje pocity.

I přes kvalitní produkci a zvuk jednotlivých nástrojů, množství industriálních samplů a melodických vyhrávek však deska působí velice chladně, ve smyslu nevýraznosti a fádnosti. Mám pocit, že album je jistým kalkulem, který má za úkol přilákat pozornost fanoušků posledních desek Dimmu Borgir a podobně. Zpřístupnění zlého žánru hodným posluchačům. Rozebírat jednotlivé výkony členů kapely je v tuto chvíli nedůležité. Nemůžu říct, že by svou práci odflákli, ale i bravurně odehraný nudný materiál bude pořád nudný materiál. Překvapil mě však jedině hlasový projev vokalisty, který na desce předvádí nespočet vokálních hladin a barev. To je jedna z výrazné a dobře odvedené práce na desce. A nebýt některých skladeb (jako například poslední dvě), album by pro mě bylo naprostým propadákem.


Ano, skutečně jsem čekal něco víc. Něco jiného či jinak znějícího. Nedokážu se stále zprostit od pocitu, že „Zero Nexus“ je prostě industriálně páchnoucí metalcore (s občasným BM vlivem:-) ). Problémem desky je, že než jsem se do ní pořádně zaposlouchal, začala mě nudit. Rozhodně to však není důvod, proč si ji nesehnat a neudělat si vlastní názor. Přeci jen se může líbit. Třeba právě Vám se do vkusu trefí…