Aaah, další večer na skládce… soumrak se blíží, Maruška večeří zbytky okoralého salámu. Lidi v dnešní době protkané nadvládou konzumu vyhoděj leccos. Ale, ale… co se nám to tu blýská světlem odraženým od rušivě blikající pouliční lampy? Že by stříbrný kotouček… Minulý týden jsme měli s Maruškou štěstí, popelnice vyvrhla celkem zachovalej přístroj s CD mechanikou a dokonce i s baterkama, lidi jsou tak zmlsaný, že opravdu vyhazujou všechno. Ještě, že nesdílíme filozofii ostatních houmelesů a neprodali jsme to, abychom mohli nasávat… tak toho nalezence v podobě stříbrného disku přes noc zkusíme poslechnout… Jsou kapely, které se snaží vyvíjet, posouvat svůj styl. A pak jsou jiné, které se zastřešují ortodoxností a undergroundovostí. Do tohoto ranku spadají i finští Vordr. Obal desky sice naznačuje něco jiného, ale od prvních tónů je to jasné. Vyvalila se na mě hnusná smršť masakrózních bicích a velmi, velmi nečitelné kytary. Ale, co jsem vlastně čekal? To, co pánové Gand, Elemental a Vitterholm produkují na své třetí desce, je underground toho nejhrubšího zrna. Album má téměř punkový feeling, je to úplně roztřesené, místy řezavé. Samostatnou obludností je Gandův hrdelní projev, který bych se nebál nazvat psychedelicko-depresivním kvílením postřeleného jelena v říji, jemuž pomalu dochází, že stejně každou chvíli chcípne. Tak to je i na mě dost. Nevím, kdy naposled mě něco tak ohavného zasáhlo do ušních bubínků. Tohle všechno vyznívá jako kritika, ovšem shluk všech těchto elementů není jistě tím nejhorším, co můžete na albu pozorovat. Tím nejhorším je jednoznačně zvuk. Předpokládám, že to takhle prasácky nazvučit chtěli, ale proč u čerta mají na začátku téměř (nejsem si jist ne-li úplně) každé skladby tu disharmonickou a odpudivou kytarovou vazbu. Zkušebna hadr. I tohle byl záměr? Udělat nahrávku zvukově pod úrovní demosnímku z devadesátých let? To zní neuvěřitelně, v dnešní době.
Kleju a soptím, nadávám na muziku a trochu i sám na sebe… že jsme radši ten kazeťák s CD neprodali, mohli jsme si ušetřit martyrium při poslechu kanálního díla a s Maruškou se podělit o kus chleba. Maruška se zatím zachumlala pod list vlhkých novin a pomalu usíná… Co už nadělám, zkusim to doposlechnout do konce, noc je mladá…
I začaly se dít věci, našel jsem v tom zmatku a marastu přece jen pozitivní momentík, tedy vlastně dva. Ač deska zní povětšinu času nezáživně a v jednom tempu jako podle kopíráku, výjimky existují. Sedmá "Devil's Bird", kde se dá snad poprvé zaslechnout hučivá kytarová melodie a člověka na chvíli ovane dech starých DARKTHRONE, tedy vlastně puch. Textově to asi nebude nijaká zvláštnost, název skladby a refrén v jedné osobě (fuj, to zní ale hrozně) se v tomto opusu opakuje snad 50x. Druhou skladbou, jež sedí mým zvukovodům daleko více, než zbytek "písní" tohoto chaotického smetištního kotouče, je "Painting the Night Horizont". Sice je tak trochu monotónní, no ve své pomalosti a ponurosti na albu skutečně prazvláštní, jakoby nepatřičná a hlavně temně působící. Zbytek desky je black'n'punk s psychovokálem. Nic víc, nic míň.
"Co myslíš, Maruško, necháme si tu desku, nebo jí zašlápnem zpátky pod odpadky?"… neodpovídá, v půlce desky usnula… Jak jí závidím a zároveň se divím, že se jí to povedlo. Dám cíčko a třeba mi vytane myšlénka a rozhodnutí co s deskou dnes nalezenou… Maruška mi nezapiští, stejně to budu muset nakonec rozštípnout sám… "Tak dobrou." To byl zase večer…
Ačkoli si tedy myslím, že deska je hodna místa, jenž jsem naznačil, nejsem si jist, jestli jí ještě někdy nedat šanci. Mé rozhodnutí se ale musí odehrát tady a teď. Vordr si podle mě svým přístupem "hurá budeme undergroundovější, než underground" sami sobě škodí. Takováhle prezentace způsobuje v zásadě dvě věci, hudbě se nedá moc věřit a u někoho může vyvolávat i když ne přímo výsměch, tak alespoň křečovitý úsměv. Totéž zřejmě platí i o kapele, ono "undergroundovější než underground" mi totiž silně zapáchá odpadky a vypočítavostí. Přesto všechno si myslím, že se najde skupina nadšenců, která si bude čvachtat blahem, jak je to ortodoxní a underground. Já tohle album sice shledávám poslouchatelným, jásat nad ním ovšem nemohu. Možná mi něco uniklo, takže desce šanci ještě dám, jen to dávkování bude trochu jiné, rozumnější. Pro tuto chvíli jsem totiž takového hnusu (čertužel převážně v tom skutečném - negativním slova smyslu) pln, že ze mě samovolně vytéká ven.
