Když se řekne Itálie, převážná část lidí si představí moře, slunce a letní dovolenou. Něco podobného si vybavuji i já, protože sluncem rozpálená Itálie není místem chladných a temných projektů, které by mně tak utkvěly v paměti, že by vytlačily právě onu dovolenkovou myšlenku z mé hlavy. Ale i na pláži u pivka se může zrodit myšlenka, pohrávající si se smrtelnými hříchy, která Vás následně pohltí natolik, že ji musíte nějak zhmotnit…
Takových jedinců v Itálii asi mnoho není, tudíž se není čemu divit, že projekt MURK je pouze one-man záležitostí. Chlapík říkající si IO v roce 2002 založil projekt Abrakadabra, který však následně přejmenoval na současný název. Pod hlavičkou MURK vyšel loňský rok debut „Unholy Presence“.
Při prohlédnutí bookletu alba jsem čekal další zlý, nasraný a ortodoxní BM podle prastarých pravidel černého kovu. Daleko od pravdy jsem nebyl, ale v jedné věci jsem se zásadně mýlil. Tou je ona špinavost. Očekával jsem značný šum, praskání a nástroje nahrané někde v garáži přes rezivějící mikrofon. Opak je pravdou. Se zvukem si autor pohrál vcelku bravurně, a tak veškeré kompozice jsou výborně nahrané a nazvučené. Možná i natolik čistě, že to srazilo atmosféru, které by deska mohla hravě dosáhnout. Kytarové kompozice, které mají to nejhlavnější slovo, by totiž byly parádně prohnilé a ostré. Některé pasáže by trhaly uši. Což by v kombinaci s celkem vražedným monotónním vokálem hrálo hlavní úlohu.
Texty jsou prostoupeny převážně pohráváním si se smrtí, hříchy a podobnými nekalostmi. IO jistě neočekává, že by po jeho smrti duše dosáhla Nebe. Pokud jeho duše opustí tlející tělo v ruinách podzemních chodeb, jistě bude směřovat opačným směrem. Na druhém břehu bude koketovat spíše s masovými vrahy a šílenci, kteří mají zálibu v nekonečném pocitu smrti. Jako na mučidle, na samotném prahu smrti, občas samotný IO zní. Poslední křik, který je po celou dobu nahrávky stejný.
Smrt je tou jedinou inspirací, na které IO zakládá svou hru. Je to i dost znát na samotné hudbě. Celé to kolísá kolem střednědobých rytmů protkané jednoduchou, ale silnou kytarovou linkou, která je základem skladeb. Každá z nich má svůj vlastní motiv, kterého se IO drží po celou dobu hrací dobu. Deska postupem času hodně graduje. Prvotní skladba je ještě poměrně rychlejší a třískající, ale následující jsou pomalejší a hlavně ponuřejší. Jako byste pomalu ztráceli sílu žít. Předpokládám, že jistou inspirací mu jsou i některé DSBM spolky, neboť tento vliv je občas cítit mezi vším tím blackovým smradem.
Z počátku jsem nezaznamenal nic výrazného, co by mě mělo upoutat. S přibývajícím počtem poslechů však na povrch proniká kompozice jako celek, než několik skladeb za sebou. A deska začíná víc bavit. Nejedná se o žádný světoborný počin, ale něco do sebe to má. Zejména některé rify jsou opravdu hodně zajímavě zkonstruované. Jakoby z ničeho nic nabrali na síle a hutnosti. Kytarová stěna nabude až monumentálního dojmu. I tak se ale stále drží na uzdě jednoduchosti a přímočarosti. Příkladem je i čtvrtá desetiminutová skladba, kde se základem stal velice ponurý syntetizátorový ambient jako vystřižený z nějakého psychopatického hororu.
„Unholy Presence“ i přes několik málo slabších míst rozhodně není albem špatným. Velkou měrou k tomu přispívá něco netypického, co z desky sálá. Ať už zvuk kytary, či prohnilost kompozice, je to cosi, co mi v současné době docela jde do noty. Jednoznačně hřbitovní soundtrack. Bicí jakoby zatloukaly hřeby do rakve. Nejspíš se nechám zatlouct a pohřbít. Budu mít aspoň pokoj…
K recenzi poskytl: No Colours Records
